Blog

19.08.2015 16:51

...A TAK PEČU CHLEBA

Ahojte…narodil jsem se 15.července v podvečer a moje váha je 1.600 gramů. Tatínek Božidar říká, že jsem se moc povedl, a to je dobře, protože jsem pro maminky kamaráda….To je divný začátek, viďte…Napadl mne, když jsem vytahovala kváskový chléb z trouby a těšila se z jeho povedenosti. Ne každý den je ale posvícení,  a  tak jakmile si řeknete: “Ha, už jsem na to přišel/la!“ Můžete očekávat další pokus typu „placák“ či „létající talíř“. Tedy já to aspoň tak mám…

Pečení kváskového chleba…je to zkrátka alchymie.  Neb alchymie je též míchání přísad za dodržení jistých postupů, či vymýšlení postupů nových, vychází z přírodních věd a věřte mi, že jak kousek chemie, tak fyziky při pečení najdete.  Pečení kvašeného chleba i alchymie jsou velmi staré, snad jak lidstvo samo… Kvásek byl znám již v dobách starověkého Egypta, tedy zhruba od roku 1500 před naším letopočtem a kvašený chleba se pekl po staletí snad ve všech známých kulturách. A alchymie? Ta se opírá o archaické vědění, jehož kořeny jsou snad ještě před potopou světa.. Zkrátka chci říct, že ať hovoříme o tom či o onom, je zapotřebí nápadu, jeho realizace, pokusu-omylu, pokusu-omylu, zkoušet, zkoušet a zase zkoušet, nevzdávat se….a hlavně…být pokorný…To mne učí chléb…učí mne také trpělivosti, zručnosti, péči a být v přítomnému okamžiku…odměnou mi je nejen linoucí se chlebová vůně a křupavý bochník, který po vytažení z trouby "zpívá", ale pocit, že tvořím, že JSEM.  A to je v poslední době pro mne velmi důležité…

A jak jsem se k pečení vůbec dostala??Nááááhodička:-). Začínala jsem možná jako každá pekařinka, chlebem kvasnicovým.. Dařilo se dařilo a tak jsem si řekla, proč nezkusit chléb kváskový, tolik se o jeho prospěšnosti na zdraví mluví.. Mohla jsem si založit vlastní kvásek, ale protože jsem v té době o něm tolik nevěděla, tak jsem na kváskové mapě našla dárce a zajela si k němu pro vzorek. Paní-dárkyně mi pro začátek dala několik rad, které jsem si stejně moc nepamatovala:-), snad jen to, že to skutečně bude pečení formou pokus-omyl, pokus-omyl..to měla pravdu:-),  a že určitě budu muset založit kvásek nový, protože většinou ten první začínající pekař „zabije“. Ať jeho nekrmením tak  třeba tím, že si zapomenete odebrat z rozkvašeného pro příště…A tak začala etapa vzestupů a pádů.. Kolik jich bylo??? Hóóóóóódně. Sbírala jsem informace na internetu, od zkušených pekařů, shlédla jsem videa, projela a zkusila mnoho „zaručených“ receptů.  Snad až ve chvíli kdy jsem kvásku dala jméno (to se tak má:-)), jmenuje se Božidar a v okamžiku, kdy jsem si říkala: „Tak a tohle je poslední pokus, jestli to zase nevyjde, už pečení nechám, už nevím, co dělám špatně“, se to stalo…. Když jsem mísila v robotu těsto a přisypávala mouku, jakoby mne cizí síla ruku se sáčkem nadzvedla a hrrrc, spadlo mi do hnětací mísy mouky víc. Tak a je po všem, říkala jsem si…ale nebylo. Těsto se vymísilo jak má a já z háku sundávala krásně uhnětenou kouli…Musím říct, že to byl pro mne posvátný okamžik a já ji nábožně vkládala do ošatky na kynutí plná očekávání…a bylo. Můj první „míč“ po sérii „placáků“…

Takže to bylo JAK  jsem se k pečení dostala a teď PROČ to vlastně dělám…Jak už jsem řekla, TVOŘÍM. Tvořím s láskou a pokorou, do každého bochníku ji zapracovávám. Skláním se před Božím darem, kterým chléb je a také se tak k němu chovám. Jsem v tu chvíli sama se sebou, opouštím všechny „trable“ a každý úkon dělám tady a teď. Je to pro mne forma meditace, zklidnění…Baví mne to a kdo chleba ochutnal, velmi si jej pochvaloval.

Po sérii chlebů jako dárků mi přátelé poňoukli:-) myšlenku nabídnout takový chléb i vám..Vzhledem k tomu, že nejsem profesí pekař, mám své zaměstnání a peču po odpolednách a večerech, nenabízím dennodenní zavážku nejméně deseti bochníky:-), ale kdoví, že? Zkrátka budete-li mít chuť ochutnat něco jiného než chleba ze supermarketu, budete-li mít chuť ochutnat kváskový chléb z mouky přímo ze mlýna, pečený se záparou, ochucený mým vlastnoručně namíseným kořením…napište nebo zavolejte a uvidíte:-). 

 

    Tatínek Božidar

 . 

                                  a to jsem já..jedno z jeho dětí...

 

 

—————

22.06.2015 11:10

VÍTE CO JE ČESKÁ KVĚTNICE? ANEB UŽ VÍM, JAK DÁL...

Víte co je Česká květnice? Není to ani obec, ani osada, je to svátek rozkvetlých luk a krásného venkova v Markvarticích u Sobotky. Koná se každým rokem, vždy první červnový víkend. A já miluju louky, už od dětství, a když přišel jejich čas, kdy rozkvetou rozmanitá luční kvítka, vyhledávala jsem jejich krásu. Louka byla a je pro mne vždy nádhernou vzpomínkou a představou klidného místa, kam odcházím ve své mysli si odpočinout. Víte, že doby, kdy louka prostě sama o sobě je a roste a kvete, jsou téměř minulostí? Že jsou lidé, kteří se udržováním a pěstováním luk zabývají? Já jsem zatím v roli obdivovatele a tak velmi fandím lidem, kteří stvořili, jak sami říkají,  luční květinové hospodářství Planta naturalis. Pokud se o nich chcete dozvědět více,  doporučuji stránky www.plantanaturalis.com. Jsou jedinou firmou ve Východní Evropě, která se zabývá pěstováním lučních semen. Zajímavé, že?
Proč ale píšu o svátku lučního kvítí? Napsat o tom, co jsem prožila o prvním červnovém víkendu, jsem se rozhodla okamžitě po návratu domů…

Miluju louky a tak jsem se rozhodla, že na jednom kousku země, které mám moc ráda, kus louky vypěstuji. A jak na to, co vše je potřeba udělat, nabýt informace, jak se louka „pěstuje“, jsem se vydala s manželem čerpat do Markvartic, do Planta naturalis u příležitosti České květnice (mimochodem Česká květnice je název nejúspěšnější směsi semen lučního kvítí). Do Markvartic jsme se vydali již v pátek, našli prima ubytování pod hradem Kost a do Markvartic jsme to měli co by kamenem… Mimochodem, západ slunce nad hradbami Kosti byl uchvacující.. Sobota byla dnem, kdy jsme se měli seznámit s těmi, kteří loukám věnují svůj čas, kteří je milují stejně jako já a kteří chtějí přispět k obnově toho, co v přírodě již tak běžné není…
 

Markvartice jsou malebnou vesničkou u města Sobotky, rodiště Fráni Šrámka, s roubenými chaloupkami, upravenými zahrádkami, kostelíkem a hlavně nekonečnými plantážemi s trvalkami, bylinkami, květinami, travinami Planta naturalis. Nádherné počasí, které jen dotvořilo báječnou atmosféru voňavého víkendu. Součástí svátku České květnice je i komentovaná vyjížďka na plantáže firmy. Traktor ZETOR:-) a za ním zapřažené dva valníky s napříč položenými prkny, které slouží jako sedačky. Vyškrábeme se na valník a traktor se rozjíždí… Pan Bradna, hlava a šéf Planta naturalis naši vyjížďku komentuje… a tady pěstujeme mátu, kopretiny a tady tužebník a tu šalvěj, zde jsou sazeničky měsíčku lékařského, záhony levandule a měsíčních jahod…nekonečná vůně obého je naprosto úchvatná. Vyjížďka mne dojímá, stejně jako každý počin, který vidím v této firmě, neboť  lidé zde s láskou tvoří, svou práci mají rádi, i když se zde rozhodně netočí „miliony“. Mají rádi přírodu, milují louky, milují vše, co v nás vyvolává klid, kam se ubíráme, když se necítíme dobře, když toužíme nabrat sil…Na závěr se dozvídáme, že budeme-li mít chuť a čas, máme si udělat výlet procházkou či autem na Keltskou svatyni zvanou Šance. Inženýr Bradna vypráví, jak firma přikoupila další pozemky právě na Šanci a rozhodli se na tomto místě založit louku.. Jen pro představu – louku vypěstujete nejdříve za dva roky, kdy první rok vám roste pouze plevel a vy musíte vydržet:-) a až ten druhý rok rostou vámi očekávaná luční kvítka… a některým to trvá ještě déle, například takový tužebník nechává na sebe čekat i pět let a pak je též nebezpečí, že se vám z louky stane „nálet“, tedy že bude pouze zanesena plevelem z okolí a nedá tak šanci vyrůst ostatním rostlinám…tato skutečnost je důležitá pro další sled událostí, neboť pan Bradna  nám říká zajímavou a nevídanou věc. V místě keltské svatyně v jednom roce semena vyseli a očekávali stejný proces růstu jako jinde.  Nestalo se. Hned první rok vyrostla snad z každého zrnka rostlina a to prý stojí za pohled neb po svátku Česká květnice se louky, tak jak je zvykem a je třeba, pokosí. Proč tomu tak je, jak je možné, že louka vyrostla za jediný rok, nevím a jak říká pan Bradna, ani on sám to nechápe… snad, jak říká, je to tou silnou energií, která na tomto místě je a kterou je možno pocítit, a nezapomíná připomenout: „Lidé zde mívají nevšední zážitky.“ Neváháme ani minutu, avšak hlavou mi probíhá, no co já bych mohla mít na takovém místě za zážitek:-). 

Vydáváme se pěšky ke Keltské svatyni. Je vedro a cesta prašná. Stoupáme ke svatyni a přicházíme na místo, které z každé strany lemují valy a na nich biotop z divoce rostoucích stromů, ať už to jsou bezy, duby či bříz, mnoho rozličných keřů poskytujících útočiště zvířatům. To místo je naprosto, naprosto úchvatné. Splnil se mi můj sen, můj největší sen, který se dotýkal luk, jsem na místě, kde vám do pasu rostou kopretiny, zvonky, len, vička, šalvěj, tužebník, hvozdíky, řimbaba, kostřava, blatouch či bojínek, všechny názvy ani neznám. Je to nádherné místo. Procházím vysekanou cestou  k obřadnímu místu, kterému vévodí hlavní kamenný menhir. Síla a energie, která mne po celou cestu provází je velmi intenzivní...jak to jen popsat. Je to zkrátka jiné, neboť je to energie Matky Země, je to energie prasíly, té, která vše stvořila, která byla počátkem všeho. Je to energie, která je drsná, silně vibrující a vy máte pocit, že stojíte u zrodu, u kořene všeho co jest.. Hovořím v duchu s Matkou Zemí:“Matko, vím že jsem z Tebe zrozena, jsem Tvá dcera. Jsi naší kolébkou, jsi naší ochránkyní, jsi tou, co ví. Matko Země, vnímám Tvou sílu a vím, že mne na mé cestě provázíš. Vím, že přichází čas, abych se více s Tebou propojovala a naslouchala Tvé moudrosti, vím, že přichází čas nejen „pomáhat lidem, aby pomáhali lidem“, ale být sama tou, která předává…Matko Země, mám však stále pochybnosti, zda to, o čem přemýšlím o formě mého „předávání“, je skutečně mou cestou“. Vibrace zesilují, mé tělo se chvěje a v tom se ozve z valu, biotopu silné zapraskání a se ševelením listů se v půli láme strom a padá k zemi. Náhoda? Nehoda? Znamení? Jsem tu jen já a můj muž…Pro mne odpověď. Odpověď prasíly: „Ano, jdeš správnou cestou, jsem tu a budu s tebou i nadále. Ničeho se neobávej, jen jdi.“ Pokračuji v cestě, k  prostoru Svatyně, kterou tvoří posvátné ohniště s menhirovým kruhem, kde je zasazen i hlavní kamenný menhir s kladným silovým působením. Jdu cestou mezi lučním kvítím a chvíli tu jsem a chvíli mám pocit jako bych se v retrospektivě vrátila zpět na začátek cesty, velmi zvláštní pocit, kdy jste chvíli tu a chvíli jakoby v jiné době..ano, tohle místo přece znám, snad znám i tuhle cestu...mé vnímání navíc doplňuje pocit, že slyším svištět kosy a trávu, která pod jejich ostřím padá k zemi. Říkám si, že tento okamžik nesmím zapomenout, vtěsnávám do paměti každý květ, každý krok, který jsem na téhle cestě udělala. Přicházím k menhiru, pokládám na něj ruce a opět cítím silné vibrace. Vzdávám hold místu léčivou silou druidů, keltskou jógou wydou. Cvičení jde samo a každý pohyb jako by byl veden ne mnou, ale tím co jest…
Jen velmi nerada toto mystické místo opouštím, nicméně si odnáším nezapomenutelné prožitky a odpovědi na mé otázky…Myslím, že dny příští budou jiné.. Taky se vám stává, že přemýšlíte o tom, jak v životě dál? Co změnit, kterým směrem se vydat když cítíte, že jste na místě, kde se nacházíte, naplnili co jste měli? Pátráte po tom,  co dál a díváte se do daleko před sebe a nakonec to „hledané“, to pravé leží před vámi? Doslova ve vás…zkrátka a dobře, milé ženy, máte (máme) se na co těšit…
S láskou Šárka

—————

24.01.2014 11:19

Hledej červený kobereček aneb připusť, že vše je možné…

Jaký je dneska den? Dnešek…hmm můj oblíbený… S dovolením jsem si vypůjčila část rozhovoru Medvídka PÚ a Prasátka,  neboť bych tím chtěla navodit atmosféru, že dnes je krásný den, stejně jako každý další, nicméně dnes byl pro mne den plný překvapivých setkání, zázraků a následného pochopení…

Dnes jsem se setkala se šamankou Khatuu, je z Mongolska a být v její přítomnosti znamená jasně cítit tu zemitou sílu, energii a dusot koní z mongolských plání, když duje vítr ze širých stepí… to vše v sobě nese šamanka Khatuu.  Seznámila jsem se s ní díky kolegovi, kamarádovi Pavlovi.

Šamanka hovoří s Pavlem o jeho zdravotních potížích a mně vyvstává myšlenka … také bych to chtěla zkusit.  Khattu se zdobí šperky, talismany, kovovými náhrdelníky a na stůl rozkládá další. Jedním z nich je i tradiční hudební nástroj, který se vkládá do úst a brnká se na kovový výčnělek, název nástroje neznámý. Sedím tiše a vnímám vůni doutnajících bylin, které navozují mystickou atmosféru. Cítím se velice dobře, cítím tu sílu, kterou Khattu vyzařuje, jsem spokojená a klidná... Po několika tónech Khattu odloží hudební nástroj, vezme do ruky kovové medailony, lehce na ně dýchne a pozoruje.. Lehce nahlížím přes ramenou a doufám, že uvidím to, co ona.. Bohužel nevidím nic, ani stín… Nevadí, oddávám se vůni bylin a Khattu své tlumočnici něco sděluje. Podle hlasu usuzuji, že to se mnou není vážné a tuto domněnku mi potvrzuje i tlumočnice Sára.. Khattu však hovoří o potížích, které jsem velmi intenzivně prožívala před dvěma lety.. Ano, má pravdu a já hovořím o tom, že situace se již zlepšuje, byť trvala dlouhý čas… Dlouhý čas, kolik je vlastně „dlouho“, jsme-li šťastní, veselí a spokojení ubíhají dny jeden za druhým, hodiny strávené s milými lidmi utečou jako voda, ale jsme-li smutní, beznadějní, bez vyhlídky na lepší zítřek, je čas pro vás nekonečnou pouští, dny jsou jeden jako druhý, nevnímáte, nedovolíte si, nejste schopni… a setrváte-li takto dvě léta, je to dost na to říct, že to trvalo „dlouho“. Ač dnes vím, že ta doba byla potřebná k zbavení se starého, pročištění a přípravě na nové, jsme-li lapeni v iluzi těžkého života, není snadné se z ní vymanit… Šamanka Khattu na má slova přikyvuje. Ptám se tedy, jak mohu svou prosperitu z jejího pohledu navrátit zpět do života. Khattu znovu dýchne na kovový medailon, pozoruje a skrze tlumočnici mi sděluje, že mám doma červený kobereček, který naší prosperitě brání.. Cože?! Červený kobereček?! No tak to ani náhodou, to není přece možné, žádný červený kobereček doma nemám, všude dřevěná podlaha nebo dlažba. Kobereček? To rozhodně ne! Jsem trochu zklamána, že nebudu moci dovolit energiím nesoucím prosperitu znovu proudit naším domovem a naším bytím.. Snažím se přesvědčit šamanku, že opravdu nic takového v mém domě není a ona stále trvá na svém.. Je to kobereček nebo polštář červené barvy a ten musí pryč.. Zkouším ji navést na jinou barvu, i když mne nenapadá, co by mi mohlo doma ležet na podlaze. Ne, je to na podlaze, šamanka stále tvrdí  svou. Ano, to je naše západokulturní tvrdohlavost, která nepřipustí, že by skutečně mohlo něco červeného na podlaze ležet. Rozum a cit, stálé přetlačování i když vím, jak důležitá je rovnováha.  Zkouším se Khattu ptát, jestli to není třeba na zdi, neboť v koupelně mám obklad s červenými doplňky, ale sundávat se mi tedy fakt nechtějí, to už v dané chvíli vím.. Ne, je to na zemi a je to kobereček nebo nějaký polštář a prý to uvidím hned, jakmile přijdu do bytu. To už mi cukají koutky,  když tvrdím, ale já OPRAVDU nic na zemi červeného nemám!! Paní Sára, překladatelka je krčí rameny a lehce se usmívá..až přijdete domů, hned to uvidíte, pozorně se dívejte…Hmm, povzdechnu si trochu zklamaně, poděkuji a rozloučím se..

Mám před sebou ještě několik hodin než přijdu domů, ale umiňuji si, že na to nesmím zapomenout a že až skutečně dorazím domů, že se po tom bytě rozhlédnu.. Čas běží, věnuji se práci, telefonátům, mailům, nákupům a přemýšlením, co dnes k večeři..Je už tma, když přijíždím domů. Jdu do bytu zadním vchodem, následují obvyklé rituály,  přezutí, pozdrav s manželem a dcerou, za přítomnosti naší čivavy Roxy, která se jako vždy plete pod nohami. To jsem ráda, že jsem doma. Na „červenou“ záhadu zapomenu. Tolik se těším na kávu a uvolněný rozhovor o všem, co přinesl dnešní den..

Káva voní na stole, v pohodě odpočívám v jídelně a v tom mi bleskne, mrknu na manžela, zvedám se a z jídelny jdu chodbou k hlavním vchodovým dveřím. Manžel nechápavě kroutí hlavou. Říkám, počkej, hned ti to vysvětlím. Postavím se zády k hlavnímu vchodu s myšlenkou „tak dobře, mám-li to uvidět hned jak přijdu domů, není lepšího výhledu než odsud. A neuvidím-li to, sejdu ještě k zadnímu vchodu, i tomu dám šanci.. Myšlenky rychle běží a tak než si vše v myšlenkách propracuji o tom zadním vchodu, stojím zády ke dveřím a dívám se směrem do jídelny… Teď to vidím... Panebože to snad není ani možné???!!! No, použila jsem spíše slova údivu týkající se zadnice. Od dveří vidím zpět do jídelny, kdy na levém rohu vchodu do místnosti, zároveň na spojnici do kuchyně, s výhledem do obýváku a na schody do přízemí, leží pelech naší Roxy. Samozřejmě rudý jako rak, červený, snad nejčervenější, co jsem kdy viděla. To není možné!! Vracím se zpět do jídelny za manželem a vyprávím mu příběh, který jsem dnes zažila. Jeho údiv není možné přehlédnout. Roxany pelíšek na tomto místě leží už pátý rok. Nahlas říkám, co s tím tedy uděláme? Manžel se okamžitě chopí činu. Vezme pelech a bez mrknutí oka jej přestěhuje ke škrabadlu koček.. No, slovo přestěhuje není zcela přesný výraz na rychlost, jakou se pelech odporoučel ke škrabadlu se slovy: „Roxano, musíme podpořit prosperitu, sorry.“ Přála bych Vám vidět ten nechápavý psí pohled:-)))).

Mrzí mne, že jsem byla u šamanky Khattu tak moc neústupná ve svém tvrzení, že doma OPRAVDU nic červeného, notabene na zemi, nemáme a zvlášť, když na počátku jejich slov jsem cítila u srdce drobné zachvění, že možná něco takového doma je…toto zachvění však přebila mysl.. Pokud bych poslechla to lehké mávnutí motýlích křídel, dozvěděla bych se aspoň více, zda mám „to“ červené jen přestěhovat, nebo rovnou vyhodit a pořídit nový, jiné barvy...

Co říci závěrem. Nelpěme na svých tvrzeních, že určitě je něco „tak a tak“, i když to na první pohled vypadá absolutně nereálně. Vnímejme moudrost a schopnost vhledu těch, kteří jsou jimi skutečně obdarováni.  Připusťme, že VŠE je možné a důvěřujme v sebe samotné. Důvěřujme našim pocitům, intuici či šeptání andělů a z naší Cesty se příliš nevzdálíme.  Děkuji, že jsem mohla to prožít…

S láskou, úctou a pokorou

                                                                                                                      Šárka Benešová

P.S. Roxy už má nový pelech, fialový:-)))).

—————

07.03.2013 21:43

První zpráva

Dnes byl spuštěn náš nový blog. Prosím sledujte jej, budeme se snažit přinášet vždy aktuální informace. Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.

—————