Hledej červený kobereček aneb připusť, že vše je možné…

24.01.2014 11:19

Jaký je dneska den? Dnešek…hmm můj oblíbený… S dovolením jsem si vypůjčila část rozhovoru Medvídka PÚ a Prasátka,  neboť bych tím chtěla navodit atmosféru, že dnes je krásný den, stejně jako každý další, nicméně dnes byl pro mne den plný překvapivých setkání, zázraků a následného pochopení…

Dnes jsem se setkala se šamankou Khatuu, je z Mongolska a být v její přítomnosti znamená jasně cítit tu zemitou sílu, energii a dusot koní z mongolských plání, když duje vítr ze širých stepí… to vše v sobě nese šamanka Khatuu.  Seznámila jsem se s ní díky kolegovi, kamarádovi Pavlovi.

Šamanka hovoří s Pavlem o jeho zdravotních potížích a mně vyvstává myšlenka … také bych to chtěla zkusit.  Khattu se zdobí šperky, talismany, kovovými náhrdelníky a na stůl rozkládá další. Jedním z nich je i tradiční hudební nástroj, který se vkládá do úst a brnká se na kovový výčnělek, název nástroje neznámý. Sedím tiše a vnímám vůni doutnajících bylin, které navozují mystickou atmosféru. Cítím se velice dobře, cítím tu sílu, kterou Khattu vyzařuje, jsem spokojená a klidná... Po několika tónech Khattu odloží hudební nástroj, vezme do ruky kovové medailony, lehce na ně dýchne a pozoruje.. Lehce nahlížím přes ramenou a doufám, že uvidím to, co ona.. Bohužel nevidím nic, ani stín… Nevadí, oddávám se vůni bylin a Khattu své tlumočnici něco sděluje. Podle hlasu usuzuji, že to se mnou není vážné a tuto domněnku mi potvrzuje i tlumočnice Sára.. Khattu však hovoří o potížích, které jsem velmi intenzivně prožívala před dvěma lety.. Ano, má pravdu a já hovořím o tom, že situace se již zlepšuje, byť trvala dlouhý čas… Dlouhý čas, kolik je vlastně „dlouho“, jsme-li šťastní, veselí a spokojení ubíhají dny jeden za druhým, hodiny strávené s milými lidmi utečou jako voda, ale jsme-li smutní, beznadějní, bez vyhlídky na lepší zítřek, je čas pro vás nekonečnou pouští, dny jsou jeden jako druhý, nevnímáte, nedovolíte si, nejste schopni… a setrváte-li takto dvě léta, je to dost na to říct, že to trvalo „dlouho“. Ač dnes vím, že ta doba byla potřebná k zbavení se starého, pročištění a přípravě na nové, jsme-li lapeni v iluzi těžkého života, není snadné se z ní vymanit… Šamanka Khattu na má slova přikyvuje. Ptám se tedy, jak mohu svou prosperitu z jejího pohledu navrátit zpět do života. Khattu znovu dýchne na kovový medailon, pozoruje a skrze tlumočnici mi sděluje, že mám doma červený kobereček, který naší prosperitě brání.. Cože?! Červený kobereček?! No tak to ani náhodou, to není přece možné, žádný červený kobereček doma nemám, všude dřevěná podlaha nebo dlažba. Kobereček? To rozhodně ne! Jsem trochu zklamána, že nebudu moci dovolit energiím nesoucím prosperitu znovu proudit naším domovem a naším bytím.. Snažím se přesvědčit šamanku, že opravdu nic takového v mém domě není a ona stále trvá na svém.. Je to kobereček nebo polštář červené barvy a ten musí pryč.. Zkouším ji navést na jinou barvu, i když mne nenapadá, co by mi mohlo doma ležet na podlaze. Ne, je to na podlaze, šamanka stále tvrdí  svou. Ano, to je naše západokulturní tvrdohlavost, která nepřipustí, že by skutečně mohlo něco červeného na podlaze ležet. Rozum a cit, stálé přetlačování i když vím, jak důležitá je rovnováha.  Zkouším se Khattu ptát, jestli to není třeba na zdi, neboť v koupelně mám obklad s červenými doplňky, ale sundávat se mi tedy fakt nechtějí, to už v dané chvíli vím.. Ne, je to na zemi a je to kobereček nebo nějaký polštář a prý to uvidím hned, jakmile přijdu do bytu. To už mi cukají koutky,  když tvrdím, ale já OPRAVDU nic na zemi červeného nemám!! Paní Sára, překladatelka je krčí rameny a lehce se usmívá..až přijdete domů, hned to uvidíte, pozorně se dívejte…Hmm, povzdechnu si trochu zklamaně, poděkuji a rozloučím se..

Mám před sebou ještě několik hodin než přijdu domů, ale umiňuji si, že na to nesmím zapomenout a že až skutečně dorazím domů, že se po tom bytě rozhlédnu.. Čas běží, věnuji se práci, telefonátům, mailům, nákupům a přemýšlením, co dnes k večeři..Je už tma, když přijíždím domů. Jdu do bytu zadním vchodem, následují obvyklé rituály,  přezutí, pozdrav s manželem a dcerou, za přítomnosti naší čivavy Roxy, která se jako vždy plete pod nohami. To jsem ráda, že jsem doma. Na „červenou“ záhadu zapomenu. Tolik se těším na kávu a uvolněný rozhovor o všem, co přinesl dnešní den..

Káva voní na stole, v pohodě odpočívám v jídelně a v tom mi bleskne, mrknu na manžela, zvedám se a z jídelny jdu chodbou k hlavním vchodovým dveřím. Manžel nechápavě kroutí hlavou. Říkám, počkej, hned ti to vysvětlím. Postavím se zády k hlavnímu vchodu s myšlenkou „tak dobře, mám-li to uvidět hned jak přijdu domů, není lepšího výhledu než odsud. A neuvidím-li to, sejdu ještě k zadnímu vchodu, i tomu dám šanci.. Myšlenky rychle běží a tak než si vše v myšlenkách propracuji o tom zadním vchodu, stojím zády ke dveřím a dívám se směrem do jídelny… Teď to vidím... Panebože to snad není ani možné???!!! No, použila jsem spíše slova údivu týkající se zadnice. Od dveří vidím zpět do jídelny, kdy na levém rohu vchodu do místnosti, zároveň na spojnici do kuchyně, s výhledem do obýváku a na schody do přízemí, leží pelech naší Roxy. Samozřejmě rudý jako rak, červený, snad nejčervenější, co jsem kdy viděla. To není možné!! Vracím se zpět do jídelny za manželem a vyprávím mu příběh, který jsem dnes zažila. Jeho údiv není možné přehlédnout. Roxany pelíšek na tomto místě leží už pátý rok. Nahlas říkám, co s tím tedy uděláme? Manžel se okamžitě chopí činu. Vezme pelech a bez mrknutí oka jej přestěhuje ke škrabadlu koček.. No, slovo přestěhuje není zcela přesný výraz na rychlost, jakou se pelech odporoučel ke škrabadlu se slovy: „Roxano, musíme podpořit prosperitu, sorry.“ Přála bych Vám vidět ten nechápavý psí pohled:-)))).

Mrzí mne, že jsem byla u šamanky Khattu tak moc neústupná ve svém tvrzení, že doma OPRAVDU nic červeného, notabene na zemi, nemáme a zvlášť, když na počátku jejich slov jsem cítila u srdce drobné zachvění, že možná něco takového doma je…toto zachvění však přebila mysl.. Pokud bych poslechla to lehké mávnutí motýlích křídel, dozvěděla bych se aspoň více, zda mám „to“ červené jen přestěhovat, nebo rovnou vyhodit a pořídit nový, jiné barvy...

Co říci závěrem. Nelpěme na svých tvrzeních, že určitě je něco „tak a tak“, i když to na první pohled vypadá absolutně nereálně. Vnímejme moudrost a schopnost vhledu těch, kteří jsou jimi skutečně obdarováni.  Připusťme, že VŠE je možné a důvěřujme v sebe samotné. Důvěřujme našim pocitům, intuici či šeptání andělů a z naší Cesty se příliš nevzdálíme.  Děkuji, že jsem mohla to prožít…

S láskou, úctou a pokorou

                                                                                                                      Šárka Benešová

P.S. Roxy už má nový pelech, fialový:-)))).

—————

Zpět