O smrti a znovzrozování..

17.03.2013 18:46

Přednáška - Ing. Jiří Vondrák

Čaj života, Teplice - tea.vitae.cz

15.11.2012

 

O smrti a příčinách znovuzrozování

 

Dnes se doslechneme o tom, že štědrost je ta nejdůležitější vlastnost, kterou budeme potřebovat z hlediska toho, jaký chceme mít život příští.

 

Je to téma velice aktuální, protože poslední dobou se mi jeví ve vztahu k 21. prosinci, že se národ dělí na lidi, kteří si kupují svíčky, balené vody, spacáky, budují úkryty a připravují se na temnotu. Pak je jedna třetina lidí, kteří nevědí vůbec nic a je jim to zcela ukradené, prostě budou Vánoce. Potom je další část lidí, která tuší, že změna (transformace) nemusí probíhat ve hmotě, ale uvnitř v každém jednotlivci, aniž by o tom druzí věděli. Např. vám může být 3 dny velmi špatně a 4. den je to náhle pryč. Nemusí to však být pouze 21. prosince, toto běží celý tento rok (příprava na změny). Ti, kteří se transformují, tak to na sobě poznají, vnímají jinak, mění se. Ale kalendář na rok 2013 určitě budete potřebovat.

 

Je jasné, že období kolem 21. prosince z hlediska postavení planet, kdy se mají seřadit do řady a má vzniknout jakýsi nebeský kříž, může vyvolat jakékoliv změny počasí. Bouře Sandy v Americe ukázala, co to dovede, když se to stane o „pouhém“ úplňku, který byl velmi silný a sílu bouře tak znásobil. Proto vlivy planet mohou udělat leccos. Opět to však postihne ty, které to má postihnout (Boží vůle, zákon karmy). Pokud nás to postihne, v jakékoliv situaci, např. sněhová kalamita, nepůjde chvíli elektřina, zda si v této situaci budeme pomáhat anebo zda např. začneme rabovat, a to je ta největší zkouška, jak dokážu překonat nepohodlí, popř. se na něm budu chtít i obohatit (zachování mravnosti – vliv na karmu). Po této nebeské mechanice bude ještě 28. prosince úplněk, který to může trochu „přikrmit“.

21. Prosince je zimní slunovrat - nejdelší noc (pomyslná tma je vždy přítomna), a při slunovratu jde vždy o mystické dny. Odjakživa zde bylo uctívání světla, kdy zapadne hodně hluboko do tmy a zase se k tomu světlu vracíme. Není to tedy žádná tma na věky. Jde spíše o to, hledat to světlo v sobě. Principem je oslava – zrození Ježíše v Betlémě. Vtip je v tom, že i kdyby se Ježíš v Betlémě narodil znovu 2000 krát, tak pokud se nenarodí v nás, tak je nám to málo platné (pokud v sobě nebudeme pociťovat neustálou lásku k „Bohu“ / stvořiteli / vesmíru – a nepochopíme, že vše dobré i zlé, co nás potkává (jelikož jsme si to sami v minulosti natropili) je Boží vůle, dar pro možnost očištění naší duše; pokud v nás vzniká agrese a tuto lásku v sobě zabíjíme). Ježíš = láska.

 

Pokud hovořím o Ježíši, není to nic náboženského, je to o lidech. Budha i Ježíš byli lidé a já hovořím zásadně o lidech, byť je dnešní téma lehce neuchopitelné, protože my nejsme pouze fyzickým tělem.

 

Citát z Baghavadghíty: Jako člověk odkládá staré šatstvo a obléká nové, tak lidské „já“ odkládajíc stará těla přechází do jiných a nových.           

 

Jde o mechanismus, který má však svá pravidla.

 

Co jsme my, co je náš původ, základna, z čeho jsme vznikli?

Často se to přirovnává k oceánu.

Oceán bytí (vědomí), na kterém se někdy může udělat vlna, která se individualizuje od zbytku oceánu (př. „To jsem pěkná vlna, srabi, vy jste jen placatí“) a časem (za mnoho let) vlna zanikne.

Je to oceán vědomí, které, pokud je v klidu, tak má základní pocit, že by mohlo tvořit, ale netvoří – tento stav se nazývá Nibbána1), resp. nirvána. Tam se nyní nachází Budha.

Z tohoto oceánu vědomí se v důsledku touhy, která nás vždy někam posouvá, uvolní myšlenka, která si řekne: „Ale ono to není špatné být jako „já“.

Postupně se tak individualita nabaluje na 4 živly – oheň, voda, země, vzduch. Zahušťuje se a odděluje a navléká na sebe jeden kabát za druhým, až vznikne člověk.

Všichni, co jsme na této Zemi, jsme se sem přišli nějakých kabátu zbavit. Z odkládání posledního kabátu naší tělesnosti má mnoho lidí strach.

Proto principem tohoto povídání by mělo být:

zbavit se strachu, abyste věděli, že smrtí nic nekončí (tím, že shodím kabát), ještě mi zbývá to, co mám pod „kabátem“, triko, atd., vrstev je mnoho.

To prvotní (co zapříčiní oddělit se od jednoty/prapříčiny) je touha, na kterou se nabaluje milující laskavost (vnitřní srdce), to ještě není nic špatně. Jo to jakési ego, původní „já“, které chce být individualitou a vypadne z jednoty (oceánu vědomí) – nelze jej brát jako něco špatného, jak si mnohdy o něm píše. Ego zaniká vždy až naposled, jelikož je v této fázi úplně na začátku. Dále se na něj nabalují jednotlivé vrstvy (vrstva, kterou my vnímáme, je milující laskavost). Lze tento stav přirovnat ke spodnímu prádlu. Milující laskavost se individualizuje dál a dál a rozpadá do psychosystémů a energetických systémů a jinu a jangu, atd. Na ni se pak nabaluje další systém, kterému se říká mysl (duše). To je naše „sako“ a teprve tělo je „kabát“ (tělesnost). A my ty kabáty neustále převlékáme.

Má to dvě zákonitosti.

Dnes budu hovořit ve dvou rovinách. První hodinu se budu držet více tibetského buddhismu (např. Tibetská kniha mrtvých, atd.). A v druhé se budu držet buddhismu tak, jak řekl Budha. Je si to hodně blízké, ale tibetský buddhismus je více uchopitelnější a svým způsobem barvitější. Obě části zakončím krátkou meditací či kontemplací.

 

1. část

Tibetský buddhismus hovoří zejména o mysli, o tzv. bardech2). Je to šest stavů mysli. Naše mysl se v těchto bardech (stavech mysli) běžně pohybuje. V každém bardu jsou jinak (v jiném poměru) uspořádány jednotlivé živly (oheň, voda, vzduch, země).

Za života jsou to tři barda, tyto stavy mysli (existenční):

1. Bardo inteligence – vnímání, kdy já nyní např. nyní povídám a vy mě vnímáte. Jedná se o bardo racionální, logické, inteligentní;

2. Bardo spánkové – když jdeme spát (mění se kombinace živlů), vědomí vystupuje z těla, naše tělo je zdánlivě mrtvé, atd. Probíhají zde zcela jiné procesy. 

3. Bardo meditační – stav mysli, kdy při meditaci se hodně blížíme stavu umírání. Je to proto, že při meditaci nejsou touhy, nesrovnáváme, pouze jsme, nejsme ani v minulosti, ani v budoucnosti, jsme teď. Mysl se stahuje k tělu, je s tělem a uvědomuje si, co se děje teď.

Toto byla tři barda, která se nám v životě dějí. Někomu jen první dvě, jinému všechny tři.

 

Pak jsou barda, která jsou mimo tělo.

4. Bardo – stav, kdy vystupujeme z těla (trvá tři dny než zemřeme), vědomí se vyvazuje z tělesnosti a ze živlů, které naši tělesnost tvoří. Nejprve se rozpouští živel země, potom vody, ohně a nakonec vzduchu (naposledy vydechneme). Pátým živlem je prostor (to, co zaujímám v prostoru) – vydechujeme do prostoru.

5. Bardo – stav, kdy jsme po smrti, naše mysl je po smrti. V tomto stavu se vše řídí podle zákonů karmy a přichází poslední bardo.

6. Bardo – stav bez těla – moment, kdy si začneme hledat lůno, kde se chceme znovu zrodit.

Hledání lůna je různé podle toho, nakolik jsme vědomí, nakolik jsme rozpustili nevědomost. Někdo se může narodit cíleně, např. poblíž kláštera, do dobré rodiny, do dobrých zrození, atd. a někoho (díky nevědomosti) ta karma „šmejkne“ nemilosrdně tam, kam patří.

 

 

 

Velikou roli v těchto stavech mysli hraje konfigurace živlů, které se vyskytují ve čtyřech úrovních:

1. na fyzické úrovni se živly projevují takto:

Země – pevná subtance našeho těla – kosti, svaly, atd.,

Voda – zaujímá nejvíce objemu v našem těle (až 70%), bez vody by tělo nefungovalo,

Oheň – tělesné teplo,

Vzduch – dech a proudění energie; bez dechu nejsme schopni existovat, bez nádechu a výdechu nejsme. Mozek, který není okysličovaný končí do cca 10 minut.

My lidé (bytosti) máme jiné uspořádání než např. plastová lahev, šálek čaje, atd. Máme to tam v poměrech, které jsou dané. Zatímco šálek se roztříští (koexistence, která jej drží po hromadě, se rozbije), my to máme o něco těžší, ale víte, jak to s naším tělem je. Co všechno, jaké vlivy na něj působí. Vždy jsou to vlivy, které na něj působí zevnitř.

2. Druhá důležitá je úroveň psychická – na této úrovni se konfigurace a poměry jednotlivých živlů mění poměrně častěji. Mají zde i jiný význam.

Element země je vždy element pozornosti, vede k tomu, že jsme pozorní. Může se stát, že ho budete mít málo (hyperaktivita, nemožnost se koncentrovat). Tuto psychickou úroveň lze trénovat. Země nás tedy tzv. „drží na židli“ nebo nás jiný živel (který převažuje nad tímto) odfoukne jinam.

Element vody – „přeměňovač“ stavů mysli. Vodu mohu nalít do čehokoli a ona přijme ten tvar. Mám-li dost vody, moje mysl je „přelévací“, pevná, pružná, umí jít z problému do problému a navazovat. Např. nyní zde povídám a může se stát, že mi zazvoní telefon (uvědomím si, že jsem si ho nevypnul) a muset přerušit povídání a dojít ho vypnout, pak se vrátím zpátky a navážu plynule na předchozí téma (je ve mně dost vody). Kdyby si však sedl na židli a řekl jsem: Kdepak jsem to skončil?, tak mám v těle vody málo. Tuto hladinu vody si samozřejmě můžeme v těle udržovat. Pokud z vás tato věta někdy vypadne, běžte rovnou ke kohoutku s vodou. Tělo nám tímto oznamuje, že máme vody málo, není se schopno „překlopit“. Jeden z nejdůležitějších; momentů, kdy se „překlápíme“ je jak usnout. Někomu to jde špatně, protože mu mysl stále jede a je v tom denním životě a člověk není schopen zabrat, protože se mu ta mysl nepřehodí. Mysl řeší stále to, co je v hmotné, intelektuální úrovni a není schopná se přehodit do bard, kdy by se mělo spát. Proto se také doporučuje před spaním šálek teplé vody, abychom měli vody dostatek a přehodilo se nám to tam.

3. Úroveň čínské medicíny nazývána vítr – jsou v nás kanálky (12 základních energetických drah+dal ších 80 tisíc), které v nás rozvádějí energii (celá akupunkturní a akupresurní medicína na tomto postavena) - jsou to vnitřní energetické zdroje, které máme. Odtud se rekrutují (pocházejí) nemoci. Jakmile někde energie špatně plyne nebo je zablokovaná tím, jak já něco řeším (urážky, nenávist, žárlivost, pýcha, atd.), tak se to dále projeví nemocemi (nebo úrazy, atd.).

4. Nejjemnější úroveň (tzv. archetypální - co se nachází na tom nejhlubším dně) – pokud se dotýkáme živlů, tak na této úrovni ještě stále žijeme a můžeme se v této fázi dokázat z těchto živlů vyvázat, pak už jsme to čisté vědomí (původní prapříčina) a spadáme do oceánu bytí.

 

Jak dokážeme umřít?

Během umírání máme mnohokrát šanci proklouznout do osvícení. Jsou nám tam nabízena tzv. přestupní místa, kdy to mohu při tom umírání (ale i při tom znovuzrozování) utnout a už se příště nezrodit. Principem je tedy nenarodit se, kdybychom to měli uzavřít. Ale protože jsme tady (zrození na tomto světě), tak jsme to ještě všichni neprohlédli, my jsme umřeli každý již milionkrát (nejsme tu podruhé). Ano, jsou staré duše a mladé duše (někdo se narodí milionkrát a někdo „jen“ stotisíckrát).

 

Náš vývoj:

Budha ve své noci osvícení, kdy seděl pod bódhi stromem, tak se mu v první třetině umírání promítali jeho minulé životy. Je to psáno v sútách. On se ve svém „retru“ dostal až před velký třesk. To jsou miliardy let. On svoji existenci zaznamenal ještě předtím, než tento vesmír vznikl. Představte si, kolikrát byl tedy zrozený. Je jasné, že nebyl vždy dvounožec. Existuje teorie, řekněme „zahušťování vědomí“. Např. rybičky v oceánu – hejno rybek plave stejným směrem a v mžiku všechny stejně změní směr, nikdo to neřídí, jsou jedno vědomí v tisíci rybičkách. Toto (vědomí) se postupně spojuje, až z toho vzniknou dvounožci. Poslední fází přestupem z říše zvířat je když se zrodíme jako pes, kůň nebo kočka. Tam jsme již jen dva (na rozdíl od rybiček – vědomí se vývojem „spojilo“). V příštím životě by z toho mohla vzniknout teoreticky lidská bytost. To je však téma o přerozování, nyní jsme u vývinu vědomí, kdy jsme se dostali do poslední fáze - lidská bytost.

K tomuto doporučuji knihu Putování duše (Peter Richelieu). Mám ji na internetu (lze stáhnout na: https://ulozto.cz/xbkRpQD/putovani-duse-pdf ). Je to velmi srozumitelně napsané, podobně jako Hovory s Bohem. Tomu člověku zemřel bratr ve druhé světové válce, jako pilot RAF byl sestřelen a on hrozně nadával na svět, jak je to nespravedlivé, až k němu kdosi přišel a řekl, ty jsi mě volal. On si s ním začal povídat a psal. Je zde i dobré povídání o karmě, která náš osud řídí. Je to pro Vás jeden ze způsobu možnosti poznání.

 

Nyní bych vás chtěl předpřipravit k následné meditaci - základním stupněm až do smrti, přes klinickou smrt do totální smrti.

Vědomí vystupuje při umírání z tělesnosti. Ještě předtím musím předeslat pro ty, kteří jsou zde poprvé, tuto informaci: Stále jsem hovořil o mysli, z čehož vyplývá, že mysl je jakýsi fenomén, něco, co existuje samo o sobě. Není to tak.

 

Mysl neexistuje sama od sebe, mysl je tvořena z 5 zdrojů (agregátů), které „přitápí“ pod tou naší myslí, aby mohla existovat.

Jsou to: (1)tělesnost, fyzické tělo, smysly (tvořené ze živlů-země, voda, oheň, vzduch, prostor), (2)cítění (jak se zrovna cítím – je to určitá rovina, která mi zabarvuje mysl), (3)vnímání (jak vnímám svět, jak ho přijímám i z hlediska vědomosti a nevědomosti – jakými brýlemi se dívám na svět), (4)mentální faktory (je jich 50), jsou prospěšné a neprospěšné, ty nejšpatnější, pro které se stále znovuzrozujeme a potřebovali bychom je rozpustit jsou: touha, zlovůle-nenávist, nevědomost; ty dobré: štědrost, milující laskavost, soucit, radost, vyrovnanost, dále jsou ještě faktory neutrální, tyto faktory ovlivňují naší mysl, jak mi to přichází, jak to se mnou „zahýbe“, jak si nastartuji svoji reakci a poslední faktor (5)vědomí (co si uvědomuji, jak si mysl naladím).

Vše co jsem nyní vyjmenoval, jsou jen děje, cokoli se stane je pouze děj (viz předchozí přednáška). Mysl není děj, který trvá pořád, ale trvá tak dlouho, dokud děje, které ho zásobují energií, trvají také. Nebo si to mohu dělat sám, že si určitou zlobu v sobě hýčkám, když někomu nechci do smrti odpustit (doporučuji tento moment okamžitě rozpustit kvůli karmě).

Když zemřeme a zanikne tělesnost a naše vědomí vystoupá z elementů, že už jej neovlivňujeme, je to jako když si odložíme kabát nebo jako když kukla praskne a motýl vyletí (je to stejné). Ale stále nám pak zbudou čtyři zdroje, které naši mysl tvoří (psychická úroveň, archetypání - připoutání k základním 4 živlům), karma - zážitky, které jsme v tomto životě nestačili rozpustit. Pozor, tyto zážitky nejsou žádný kabát, ty jsou to, čeho se já nemůžu zbavit a co mi do tohoto života ani nepřišlo. Mám za sebou milion existencí a za tu dobu jsem si toho „napráskal“ hromadu a jde o to, žít tak, aby postupně ta špatná karma, která je rozhodě vždycky na začátku vzniku (kdy vytváříme jednoznačně zápornou karmu, než začneme moudřet a než zjistíme, že se to vlastně nevyplácí) mizela a abychom zjistili, že je lepší být prospěšný.

Ale i když jsem již v té prospěšnosti, tak stále tady na tom světě něco dlužím a něco z té minulé špatné karmy mi stále chodí, abych to zpracoval. Teď záleží na mě, když mám poznání, jak to rozpustím. Jestli si vytvořím novou karmu nebo jestli to mnou projde a odpustím a pochopím, že já jsem autorem svého života na základě zážitků, které jsem měl kdysi. Všechny situace, které mi přicházejí do života, jsem stále jen já, nikdo jiný. Já se potkávám sám se sebou v podobě lidí, kteří mi přinášejí do života mé události. Já se potkávám se situacemi, kdy jsem obklopen bohatstvím, chudobou…, vytvářím si i kulisy, naprosto všechno. To je karma. Za vším jsme my. Za vším je přinejmenším naše mysl, která je tvořena.

To o čem bude za chvilku řeč, jsou různé stavy mysli, které prožíváme během toho, když vystupujeme z fyzického těla. Svým způsobem se uvolňují obrovské energie, které vytvářejí až děsivé představy. My si potřebujeme uvědomit, že to, s čím se setkáváme, jsme pořád jen my, nikdo jiný. Představa o tunelu, na jehož konci mě čekají příbuzní, babičky, dědečkové… to je také pouze moje představa. Např. mi umře někdo známý a já si ho pamatuji, že zemřel ve 30ti. Poté umřu a potkám se s ním jako s 30tiletým. Kdežto např. moje manželka si ho nechá zestárnout a říká si, no teď by mu bylo padesát, a ona se s ním potká po smrti zcela jinak, bude starý. Tvoříme si to sami v naší mysli.

Setkáváme se sami se sebou, rovina bytostí/duší je dán karmou. Ne vždy se můžeme v příštím životě setkat znovu s lidmi, které máme nyní kolem sebe.  Ale je to možné, protože pokud si karmicky něco dlužíme, jsme k sobě svázaní, tak už se některá rodina takto mohla narodit k sobě x-krát, protože si stále neumí např. odpustit.

Potkáme se při umírání se svou myslí a ať do ní v tu chvíli vejde cokoliv, jsem to pořád jen já, je to jen energetický projev mé mysli. Asi jako ve snu. Když usneste a zdají se vám děsy,běsy nebo nádhery. To jste také jen vy, vaše mysl vám pouští biják, je to iluze. V podstatě na každé úrovni žijeme v iluzi, dokud se neosvobodíme ze živlů, protože i navázání na živly je iluze. Až ta poslední pravda je „já“, to vědění a poznání. S ubývající hustotou (kdy se blížíme k jemnohmotnosti) hodně slábne touha, zastírají se při umírání smysly (jedni z prvních jsou chuť a čich, zrak - nejsilnější smysly).

 

Průvodce smrtí – základní seznámení

Skutečné provedení smrtí při meditaci až do znovuzrození trvá hodinu a více. Dnes to bude jen takové seznámení, nebudu chodit do velké hloubky. Je to pro představu, že umírání není děsivé, že odchod může být krásný a na konci je tento odchod maturita z toho, co jsme během života do sebe vstřebali, na kolik jsme rozpustili nevědomost. Pokud je někdo, kdo se toho bojí, pak se toho rozhodně bude bát a bude tam potkávat všechny možné strachy, bubáky, atd. Pokud se někdo celý život vyhýbá utrpení a vykouše si tu smetanu a když ho něco bolí, tak si vezme prášek, tak se mu ta bolest a utrpení přesunou na konec života. Život není stále jen to dobré (jahody se šlehačkou), nemůžu to nepříjemné neustále odstrkovat (vyhýbat se konfliktům), jinak mi to zůstane na konci, a potom je odchod pro mnoho lidí bolestivý. Toto povídání je o tom, abyste si uvědomili, že umírání nemusí být bolestné, a že lze zemřít vědomě a s úsměvem na rtech a není čeho se bát. Opravdu jen sundaváme kabát.      

To, co nyní budu říkat, může proběhnout během 10 minut (ve vteřině např. při bouračce) nebo může probíhat i půl roku (poznáme to na něm, že jej opouští síly). Vyvazování z těla může mít různou časovou prodlevu.

Meditace / kontemplace:

Rozkřižte nohy, dvakrát až třikrát se nadechněte a vnímejte dech, aby se mysl uklidnila. Vyladíme se na poslouchání. To, co se rozhodně nerozpadne během odcházení z fyzického těla, je bdělost a pozornost. Jsme schopní pozorovat a o tuto vlastnost nepřicházíme.

 

1. Jako první se rozpouští živel země. Vědomí vystupuje ze živlu země a rozpouští se postupně do živlu vody.

Pocity, které máme:

Slábne nám tělo.

Tělo ztrácí hutnost, scvrkává se, jeho tvary nejsou tak zřetelné (propadlé tváře).

Mlží se nám zrak (odchází).

Nevládneme tělem a nejde nám ani moc mluvit.

Máme pocit, že se propadáme do bahna.

Pevné složky těla (kosti) již nejsou oporou vědomí (je předáváno živlu vody).

Tělo pohubne.

Končetiny ochabnou a ochladnou.

Nedokážeme zavřít ani otevřít oči.

Svět vnímáme jako přelud, jako fatu morgánu.

Mnoho lidí v této fází říká: Držte mě. Potřebuji mít dotyk, … chytit někoho za ruku. Udělejte to ! Je třeba zůstat v klidu, ve cnostném rozpoložení.

Máme pocit, že svět žloutne a slyšíme rachot jako při zemětřesení (rozpadání, sluchový vjem, jak se vědomí ze živlu země vytahuje).

Pokud se vždy jednotlivý živel rozpadne definitivně, je tu po každé moment, kdy bychom mohli proklouznout do plného vědomí a vstoupit do osvícení, oceánu bytí (to je však třeba trénovat).

 

2. Druhá fáze je rozpouštění živlu vody do živlu ohně.

V tuto chvíli se děje to, že základnou vědomí bude za chvilku oheň.

Nevnímáme bolest ani příjemné vjemy, ani nic neutrálního.

Dostavuje se žízeň. Tělesné tekutiny vysychají.

Slábne nám sluch, odchází vnímání v podobě sluchu.

Máme dojem, že jsme obklopeni kouřem.

Vnímáme hučení obrovské povodně.

Svět zbělá. To je moment, kdy se hroutí živel vody.

 

3.  Potom se začne hroutit živel ohně (rozpouští se do vzduchu).

Ten, kdo umírá, začne pociťovat chlad. Pokud žijeme cnostný život, tak tento chlad postupuje od dolních končetin do středu těla. Dokonce se stává, že ještě 3 dny po smrti (zejména význační lámové), mají stále teplo okolo srdce.

Pokud byl život bez cnostných zásluh, ustupuje teplo od hlavy do středu těla (život jsme si vymýšleli, ale necítili).

Schopnost myslet se v těle vytrácí. Myšlenky propojené s tělem mizí.

Začíná být obtížné se nadechnout a ztrácíme čich.

Jsme obklopeni světluškami, jiskrami a vesmír stojí v jednom velkém plameni.

Vše zčervená.

To je moment, kdy se rozpadá živel ohně a kdy můžeme opět vklouznout do plného vědomí.

 

4. Pak se rozpouští živel vzduchu do prostoru.

Ustává dýchání a oběh energie se stahuje do centrální nervové soustavy.

Jazyk těžkne, zkracuje se a nabývá na objemu. Jeho kořen modrá a my ztrácíme chuť.

Ustávají tělesné pocity.

Dostavuje se mrtvolná bledost a máme pocit, že něco pohasíná a odchází.

V mysli vidíme třepotavý plamen svíčky, který se pozvolna uklidňuje.

Vše zezelená a fičí mohutná vichřice.

V tento moment, kdy vydechneme naposled, nastává moment klinické smrti. To znamená, že se vědomí, při určitých konstalacích, může ještě vrátit zpátky a znovu se navázat na živly a můžeme pokračovat dál.

5. Ale pokud tomu tak není, tak se ještě začnou uvolňovat dvě základní energie.

První energie sídlí uprostřed čela. Je to takové bílé světlo, které tam vzniklo silou, která tam byla dána tatínkovo spermií.

Druhé světlo je v oblasti pupku, je červené a je z maminčina vajíčka.

Tyto světla začnou postupně sestupovat a spojovat se v srdci.

Přečtu vám, co se děje, protože tento moment je důležitý.

Stále vnímáme.

Začne sestupovat bílá životní síla, která je v čele a byla tam uložena při početí z otcovy spermie a sestupuje bílá kapka směrem k srdci.

Mysl je ve velmi blaženém stavu a dokonale klidná. Zářivě čirá a průzračná.

Vnímáme barvu jasného měsíčního svitu a vytrácejí se sklony ke zlosti a nenávisti, což je jeden z kořenů, který nás znovuzrozuje. Je to opět jeden z dobrých okamžiků, kdy se můžeme probudit, dostat se do největšího světla.

Světlo, které vnímáme v tuto chvíli, je naše probuzená mysl. Člověk, který žil násilnický život, pravděpodobně tento moment neprožije a nezaznamená ho. Na druhé straně je možné mít tento prožitek 6 – 7 minut.

Tato blaženost nás může svým způsobem pomýlit, protože máme pocit, že k nám přichází něco božského. Nikoli. Jsme to my, je to naše vnitřní podstata, podstata naší mysli. Máme totiž vlastnost promítat si to, čemu nerozumíme, do nějakého světa mimo nás (andělského, božského, …).

6. Potom z pupku stoupá zářivě červená kapka. Je to životní síla, která tam vznikla z maminčina vajíčka a postupuje směrem k srdci a zanikají sklony ke chtivosti a žádostivosti, což je další kořen, který nás znovuzrozuje.

Opět nám vyvstává probuzená mysl.

7. A pak přichází okamžik, kdy se tyto dvě kapky setkají v srdci.

V tento moment se mluví a jakémsi pocitu tmavého světla. To není zatmění, je to tma dána naší nevědomostí. Rozpouští se naše nevědomost a otevírá se moudrost. Najednou opravdu všechno víme. Vnímáme, že všechno je tak, jak má být. Pokud tento okamžik rozpoznáme, opět je tu šance, jak se již neznovuzrodit.

8. Poslední fázi se říká hluboké nevědomí. Je to, jako když dítě poznává matku, když jí skočí do náruče, návrat do té nejhlubší hlubiny. Toto je nejhlubší stav našeho vědomí, ten archetypální, kdy jsme opravdu vyvázáni ze všeho.

Je to ten skutečný okamžik smrti. V momentě, kdy se tyto kapky spojí, není již návratu. Je definitivní konec.

Je to moment, kdy světské jsme tu nechali, kdy svobodnou vůli jsme již opustili, kdy jsme se vzdali všeho, čeho jsme mohli (nebo nám to bylo odebráno), nastává čas karmy.

Dostáváme se do 5. barda, do různých světů, které si buď užíváme nebo si svým způsobem oni užívají nás, protože pokud jsme žili neprospěšný život, tak nás může určitý svět docela dobře „ždímat“.

9. Poté nastane moment, kdy se chceme znovuzrodit a procházíme sérií světel, o kterých já již hovořit nebudu. Potkáváme se s čakrovými světly. Každé ze světel nám nabízí šanci, zůstat ještě ve stavu bez těla (nezrodit se).

Touha se zrodit je však silnější, než všechna světla, která jsou nám nabízena, protože někde máme závislost (na čemkoli). Postupně si začneme hledat lůno, nebo jsme přitahováni k nějakému lůnu tak, jak si to karmicky zasloužíme. Někdo si může vybrat tatínka a maminku (resp. jejich lůno), někdo je tam vtažen nekompromisně. Je tedy možné, že zemřu a téměř za chviličku se mohu znovu zrodit.

Pobyt bez těla je pro poučení bytosti hodně důležitý. Tibeťané tomu dávají 49 dní (tak je koncipována Tibetská kniha mrtvých). Ale těch 49 dní může být klidně i 30 let (čas je v tomto velice irelevantní). Tuto dobu tam mají Tibeťané uvedenou proto, aby si lidé hlavně uvědomili, kterými fázemi procházejí. Tak, jak někomu ta samá věc trvá dlouho, druhý ji má raz dva, tak je to velice podobné i po smrti.

Nyní se vraťte opět ke svému tělu. Vědomí je s ním zatím pevně spojeno.

 

%%%

Tímto jsme zakončili kapitolu, která se týkala pohledu umírání z pohledu Tibetského buddhismu, který zejména hovoří o mysli. Ve druhé části budu hovořit o smrti, jak o ní hovořil Budha (5 zdrojů a karma). Posledních 20 minut si dáme meditaci, kterou Budha dával velice často svým mnichům, aby si uvědomovali pomíjivost a to, jak tu zbytečně ulpíváme na různých neprospěšných stavech. Motto této meditace je „Život je nejistý, smrt je jistá“. Dělal jsem to v úterý v Děčíně a věřte, že nebyly dotazy, protože je to taková konfrontace s touto větou. Na této větě je naprosto zbytečné se na někoho zlobit, nosit si v sobě nějaké záště. Na co, když nevím, jestli se zítra probudím. Proto je tak důležité si mysl čistit a udržovat tam jakési světýlko (milující laskavost).

Pokud si člověk takovýchto meditací provede více (natrénuje to), zaryje se to do podvědomí, my jsme pak schopní vědomě umřít. Uvědomujeme si, každou jednotlivou fázi rozpadu živlů a je to možné prožít s úsměvem.

 

2. část

Vrátíme se k tomu, co Budha řekl. Veliký důraz dává na karmické vlivy. Mluvil jsem o tom, že je 5 zdrojů, které „roztáčí“ mysl a pokud jeden zdroj jde pryč, tak ty ostatní ještě zůstanou.

Je to o tom, že vědomí je zdrojem pro mysl. Pro mysl je naopak nástrojem zase mozek. Pokud máme mozek obroušený (např. alzheimer), neznamená to, že tam to vědomí není. Jen není schopno se přes mysl a mozek vyjádřit.

Příklad Američana, který byl 10 let na vozíku s Alzheimerem, celá rodina se o něj starala, zejména manželka. Když jednou nebyla doma, stalo se, že se vozík s pánem zvrhnul a on upadl. Děti nevěděli, co dělat a tento muž po deseti letech začal říkat: „Nechte všeho a jen poděkujte mojí ženě, že se o mě tak dobře starala“ a zemřel.

To je důkaz toho, že se může vědomí při odchodu vzpamatovat a sdělit jakési poselství. Ten, komu je poselství směřováno, je může zachytit i na dálku 1000 km (např. zastaví se hodiny, víme podvědomě, že ten druhý již není). Víme a je prokázáno na mnoha výzkumech, že vědomí během operace umí vystoupit z těla, a že se na tu operaci dívá. Doktoři již dnes vědí, že se u operací nemůže mluvit sprostě, protože pacient se vše může dozvědět a poté to na ně „prásknout“, pokud operaci přežije. Pak jim vypráví, že všechny viděl, co měli na sobě a jak si o něm povídali).

Tato substance, která odchází z těla pryč, může procházet zdmi       , může poletovat. Říká se, že vědomí za dvě a půl minuty může obletět svět, takže je tam zcela jiný způsob cestování. Myšlenky mě tam dotáhnou. V tomto astrálním cestování si toho můžeme spousty užít. Někteří lidé, takto cestují bez souhlasu druhých. Navštěvují dámské ložnice, nebo mají své srazy. To jsou však roviny „černomagické“ a já mám raději bílou magii.

U operace, u klinické smrti to však funguje nevědomě. Vnímání a tyto 4 faktory zde stále jsou (i bez fyzického těla). Někdy je substance i viditelná, nejbližší ji mohou vidět, někdy, pokud se vrátí např. do domácnosti, mohou se vysouvat a zasouvat mechaniky na CD, blikají žárovky, hýbou se záclony. Projevy tzv. nehmotnosti zde jsou, je to stále energie, která může, pokud chce, něčím pohnout. Je to totéž, jako když vám uříznou nohu a vás stejně bude bolet palec na noze, kterou již nemáte. Astrální obal zůstává a vjemy tam jsou. Když „vypadneme“ z celé tělesnosti, tak prostor, který jsme zaujímali (naše tělo), energie vyplní.

Existují knihy od Francise Stevensona, který zkoumal děti do šesti let, které si v tomto období pamatují minulé životy. Je s nimi úžasná práce, i mě to vždy baví. Nikdo dítěti nepoloží otázku, jestli vidí např. auru. Většina z nich ji vidí, ale připadá jim to normální, tak se vůbec nevzrušují. Pokud se podíváte k dítěti nad kočárkem, každé se bude dívat nad vaši hlavu. Podle barev aury totiž pozná, s jakým úmyslem (dobrým nebo si na něco jen hrajete) se k němu skláníte. Dítě se podle vaší aury buďto rozeřve nebo rozchechtá. Děti mají vnímaní trochu jiné. Vjemy typu „de ja vue“ mohou děti zažít. Přesto, že na nějakém místě nikdy nebylo, přesně ví, kde, co a jak bylo (kde bydlela maminka, atd.), vzpomínky tam jsou. Stevenson se tímto zabýval a zaznamenal různé pauzy mezi zrozením. Děti se uměli regresně vracet a vzpomínali si na minulé životy a někdo to měl ihned a někdo za rok, někdo i za 30 let. Tato pauza může být i daleko delší, záleží v jaké krajině (posmrtném světě) skončíme. A o tom si dnes musíme něco říci.

Budu hovořit o kole života. Vše, co se z něj dá vyčíst, by bylo na celou jednu přednášku. Hovořím o kole života proto, že je šest světů, do kterých se můžeme zrodit.

Za měsíc budeme zpívat mantru „Óm mani padme húm“ 3) Je to mantra, kterou mohou zpívat bez problémů i laici. Je to mantra soucitu se šesti světy: třemi dobrými zrozeními a třemi horšími zrozeními.

1.Óm, 2.Ma, 3.ni, 4.Pad, 5.me, 6.húm(peklo).

V těchto 6ti světech je ale ještě spousta vrstev, sfér, kterých je celkem 31, ale základních charakteristik je šest.

Nejspodnější sféra je říše pekla. Jsou tři druhy pekel: studené, teplé a mučivé. Vládne zde hněv (zloba, zášť), na základě kterého se sem můžeme propadnout. Je to říše intenzivního zoufalství, emočního zmatku a beznaděje. O tomto pojednává několik filmů, např. Náš domov (Nosso Lar, Brazílie) nebo Nádherná zelená (Coline Serreau, Francie), kde můžete takovéto říše zhruba vidět, a jak těžko se z nich dostává ven. Je tam taková beznaděj, že jediné, co se tam dostane, je milující laskavost, kterou tam můžeme z tohoto světa poslat. Jinak jste tam uvízlí na roky i tisíciletí.              

Říše hladových duchů – vládne zde chamtivost. Žijí zde žalostná stvoření, která jsou v neustálé nespokojenosti a jsou posedlá vlastními potřebami. Přesto, že jsou obklopeni hojností, nejsou spokojeni s tím, co mají (např. vodu a jídlo vnímají jako hnis). Nejsou schopní poznat výživnost, moudrost Budhistické nauky. Je to svět, kam se toto moudro nedostane.

Říše zvířat – je charakterizována hlubokou nevědomostí. Aby zvíře mohlo žít, musí sežrat jiné zvíře. Funguje zde pudovost – potrava a sex, nic jiného zde není, až na výjimky  -  pes, kočka (mají blízko lidem, rozumí nám, umí mluvit), mají zablokované vyšší pocity.

Říše lidí – zde převažuje pouze touha, která nás zde drží. Pokoušíme se dostat to, co chceme a vyhnout se tomu, co nechceme. Neumíme přijímat bolest, pracovat s ní, neuvědomujeme si, že si ji zasluhujeme, a na konci života nás to stejně čeká – neuhneme jí. My jsme si tu bolest a všechno ostatní sem na ten svět přinesli. Vše, co cítím, vnímám, čím jsem obklopený, co mě bezprostředně ovlivňuje, to jsem všechno já v různých projekcích.

Říše polobohů – svět, kde vládne žárlivost, závist, hádky, každý soutěží s každým, mám zde pocit, že mám méně, než si zasloužím.

Říše Bohů – svět, kde převládá pýcha, není zde utrpení, je zde krása, ale přesto v tomto světě bytosti zpychnou a pak je to odnese zpět do nižších zrození. Pýcha je zde zkázou. Podle mnichů zde kytky vadnou a člověk v této říši začíná jakoby sedět.

„Óm mani padme húm“ – zpívání této mantry léčí jednotlivé charaktery: hněv, zlobu, chamtivost, nevědomost, touhu, žárlivost a pýchu. Proto se mantra zpívá stále dokola, abychom se povznesli.

Budha dále učil a doporučoval reflektovat stavy, které na nás všechny občas dojdou.

Jeden z těch stavů je, že každý z nás jsme někdy nemocní. Nic netrvá věčně (pomíjivost). Podléháme nemocem. Ale také stárnutí, kterému se nemůže vyhnout nikdo z nás. Nejsme od tohoto stavu osvobozeni.   Podléháme smrti, automaticky v době zrození již v sobě neseme kód, že jednou také zemřeme. Stále je to děj, začátek, průběh konec.

Jednou budu oddělen o těch, kteří jsou mi drazí. Je to moment, který nás učí neulpívat, což nám jde špatně. Jsme navázaní na děti, manželku, atd. A když nám někdo odejde, tak se s tím neumíme vypořádat. Žijeme v utrpení, které trvá roky, než se z něj dostaneme, obzvlášť když zemře mladší tomu staršímu.

Důležité je, že všechny bytosti jsou vlastníci své karmy, které nemůžeme uhnout. To, co nás znovuzrozuje, je zásoba (té špatné) karmy. Měli bychom žít tak, aby se každým naším životem ten ranec našich neprospěšných skutků zmenšoval. Až nebude karma žádná, není důvod se již znovu zrodit. Ale tím, že jsme tady, nemáme to nikdo z nás ještě dořešené. Jde o to, aby začala převládat prospěšná karma, naše myšlení bylo prospěšné, abychom si zbytečně nešetřili to neprospěšné, protože to nás vždy opět dožene. Karma může zrát někdy roky, někdy několik (třeba i miliony) životů, kdy nás může něco potkat, kdy to dozraje. Zásah do karmy je v okamžiku umírání, tzn. jakou mysl mám nastavenou v okamžiku, kdy umírám. Jestliže mi během umírání naskočí např. že jsem někoho zamordoval, karma ve mně dozrála a já putuji do horších světů. Pokud se mi při umírání projeví mé dobré skutky, okolo mě jsou např. jiné bytosti, které mi ty dobré skutky připomínají, mysl se na tyto dobré skutky ladí…

Např. židovský vtip: Umírající tatínek je obklopen svými nejbližšími, kteří mu sdělují, že jsou všichni u něho a připomínají mu jeho dobré skutky. A otec se nakonec zeptá: Kurnik a kdo je v obchodě? A fenomén zemřel a už je tam chamtivost. Je dobré umět si cvičit „prázdnou“ mysl; to, co je právě teď. Při meditace vyplouvají (sami se uvolňují) špatné myšlenky na povrch a my se jich tak můžeme zbavovat již nyní jakoby dopředu, než aby nás otravovaly v momentě, kdy se potřebujeme soustředit na to, abychom odešli z toho světa. Uvědomělé (všímavé) umírání je popsáno v mnoha knihách. Některé bytosti např. slyší hudbu (Je to dobré ženo moje, slyším hudbu, odcházím do muzikantského nebe). Neexistuje nic pevného, čeho bychom se mohli chytit. Pořád ta představa motýla, kdy kukla praskne a motýl vyletí tu je. Důležitý moment je odpuštění neboli vyvázání se ze zloby, kterou zde můžeme ke komukoliv z nějaké situace cítit a která by nás mohla vrátit do určitých dějů, kde si to prožijeme znovu a znovu. Proč bych měl toho nesympatického člověka potkat v příštím životě, když si to nepřeji ani teď. Abychom ho však nepotkal, musím tu situaci nejprve vstřebat. Byla to moje situace, já jsem si sem pro ni přišel.

Mohli bychom si teď ukázat několik příkladů karmy, abyste věděli, kam bychom se mohli dostat, kdybychom zůstali v nějaké chybě anebo bychom to měli dobré.

Např. někdo tvrdě pracuje a je úspěšný a někdo pracuje stejně tvrdě a je neúspěšný.

Někdo se narodí do bohaté rodiny, druhý do chudé.

Máme pocit, že je to nefér, ale to jsou přesně vlivy té karmy. Jestliže někdo v minulých existencích např. kradl nebo šidil, tak v tomto životě může pracovat, jak chce, ale užitek z toho nemá. To jeho činění je zabarveno minulými skutky. Stav té mysli zde má na vše velký vliv.

Jestliže budu ubližovat bytostem nebo je nějak poškozovat, tak v příštím životě mohu mít nemoci. Například mi vyprávěl Štěpán Rak (náš a současně světový kyt. virtuos), když ho učil pan Urban nejen na kytaru, ale také astrologii, a přinesl mu jednou dva horoskopy, ať na ně Štěpán mrkne a řekne, co z nich vyčte. No jeden je masový vrah a druhý velmi šťastný člověk. Ano, jeden z nich je Adolf Aichman – vrah z koncentráku a druhý je Karel Čapek. A co myslíš, kdo je kdo? Ten šťastný je Aichman, protože  ho chytili až po válce, všechno mu prošlo. Masový vrah byl Karel Čapek, ten se z toho vypsal, nechal zahynout celý svět (Bílá nemoc, Krakatit, atd.). Čímž jsem chtěl říct, že my máme dispozice, ale jde o to, jak s nimi naložíme, jak se s nimi vypořádáme. Zda to štěstí promrháme nebo jestli jej dokážeme rozdat, rozšířit a pracovat na něm. Proto se nám zdá, že těm darebákům něco prochází a naopak někomu zas neprojde ani drobná hloupost. Je to dáno naší karmou. Zrání naší karmy je dáno kombinací těch dobrých a zlých skutků. Pak se to projeví tím, že máme pocit, že v této době (např. politika) něco někomu prochází, že ze všeho vyklouzne, že ho osvobodí, atd. Jde však o to na jak dlouho a jaký bude jeho příští život.

Pokud má někdo krátký život, tak příčina může být v tom, že v minulých životech bral ostatním životy (patří sem i myslivci). Ničení a zraňování živých bytostí je proti morálnímu předsevzetí Budhismu. Není to zakázané, jako u Křesťanů přikázáním Nezabiješ. V Budhismu záleží jen na mě, jestli budu zabíjet. Křesťané to mají tak, že vše řeší v jednom životě a na konci je čeká nebe nebo peklo (již se dále dle učení nezrozují). Po pravdě to tak není. Křesťané měli v Bibli reinkarnaci až do roku 852 nebo 853, kdy ji pak vyhandlovali za nějaké území na řeckých poloostrovech. V té době se tam vyskytl člověk, který právě o té reinkarnaci hodně často mluvil, tak oni jí vyškrtli, že se to nehodilo a zavedli jen tento jeden život. Je to z hlediska tlaku na lidi (ovečky) drastické, proto se jim dařilo manipulovat s lidmi (zaplatíš odpustek a bude ti odpuštěno). Hřích ale koupit nejde, musí se odžít, nic jiného se s tím nedá.

 

Důsledek → příčina

Dlouhý život                                         konání soucitných a prospěšných činů.

Pokud jsme v tomto životě samá nemoc        v tomto nebo v minulých životech jsme trápili jiné bytosti

Pokud máme málo nemocní                  → jsme štědří a pomáháme druhým.

Ošklivost, člověk nehezký                    → zloba v minulých existencích, nenávist a zabíjení.

Krása                                                     → člověk byl v minulých životech milý a štědrý.

Chudoba                                               → lakota a krádeže.

Bohatství                                               → štědrost a upřímnost (dhána je velice prospěšná).

Moudrost                                               → zvídavost a chtění se učit.

Pýcha                                                    → zrození v nižších světech.

Závist                                                    → v příštím životě budeme bez kamarádů.

Zloba, hněv                                           → zlá osoba se zrodí do pekelné sféry.

Připoutanost                                          → zrození do hladových duchů, ze které se rekrutují např. titáni a násilné bytosti.

Dobří lidé                                              → v příštím životě se narodí jako šťastní lidé v 6-7 sféře, kde se nachází hojnost a veškeré smyslové požitky (sex je na jiné úrovni, fyzično na jemné úrovni). Lze dosáhnout až blaženosti (vyjádřené ve smyslech). Ale pokud v této sféře neuvízneme, dostaneme se např. meditací do ještě jemnějších vrstev a tam už se duše nerodí, ale pouze se někdy objeví a zase zanikne. Světy bráhmanské (ten, kdo se dostal do brahmaviháry), již se do tohoto světa nezrodí vůbec a rodí se ve vyšších světech, tzv. bráhmanských, ve kterých již není chuť a čich (odpadá touha, smysly). Ještě výše se nachází pouze vědomí, zaniká tvar, zůstává jen vědomí. Podstatou je vyvléknout se ze znovuzrozování a dostat se k podstatě vesmíru -  oceánu bytí, kde bych mohl tvořit, ale netvořím (tzv. nibbána, nirvána).

Záleží na nás a na obsahu naší karmy, do jakých světů se zrodíme. Jak vidíte, i z pekelných světů se špatně „vyrozuje“. Není tam Budhova nauka. A ve vyšších světech zas nikoho ani nepadne chtít vědět a nějaké nauce, nic ho nenutí, aby na sobě pracoval. Tato sféra (v nynějším světě) je vysoce pracovní, protože je to zde vyrovnané. Máme tu svobodnou vůli a můžeme si vybrat. Věta Klepejte a bude vám otevřeno zde platí, ale můžu zaklepat na dveře, které si já vyberu. Krom svobodné vůle je to i naše zodpovědnost, jaké to bude mít následky. Je rozdíl, že něco dělám proto, že udělám radost nebo pomohu anebo něco dám v očekávání, že něco dostanu (automaticky si vytvářím utrpení).

Např. na konci vánoc si to sečtu: dal jsem deset a dostal jsem pět. Do pytle, že se na to příští rok nevykašlu! Je to o radosti. Nemusí to být veliká investice, je to jen vyjádření toho, co cítím k tomu druhému. Jsou různé druhy dávání.  Rozdělím se, když mám něčeho hodně (dávání na půl). Královské dávání, kdy dávám bez jakéhokoli očekávání pro radost druhého. Pozor, neznamená to, že celý svůj majetek někam dáme. Je důležité obdarovat i sám sebe. Dávání může být v různých formách – peníze, času, darování orgánu či života (např. současné sebeupalování mnichů v Tibetu - jsou ochotni se zřeknout života, aby upozornili, co se ve světě děje).

 

Meditace / kontemplace:

Stará Budhova meditace, kterou dával lidem. Mám ji od svého mnicha Visua, který mi ji dal až nedávno, jelikož moudro se má dávat po kapkách (vše má svůj čas). Následující meditace byla pořízena z nahrávky, která vznikla při meditaci s ním.

Zavřete si oči, já vás přitom do toho uvedu. Visu miluje naší Kostnicí, že mohl vidět tolik kostí po hromadě. Přinesl si od tamtud malé lebky, které rozdával a sám si nějaké nechal na ukázku, že život je nejistý, smrt je jistá. Letos měl zážitek, kdy mu zemřela maminka, které bylo 88 let. Přitom on jezdí do Evropy každý rok z Malajsie na půl roku a pokaždé ji opouští s vědomím, že už ji nemusí po návratu vidět. Letos to bylo tak, že 5.6. od maminky odjel a 27.6. maminka odešla. On se tedy vracel zpátky domů s tím, že vždy maminku učil, aby umírala s úsměvem na rtech. Když po příjezdu maminku viděl, tak ten úsměv na rtech opravdu měla. To ho nesmírně potěšilo. Provedl Budhistický rituál, aby se odchod maminky ukončil a popel vyváželi na moře a pustili po vodě. On si však nechal jednu kost a tu si přidal k té lebce z Kostnice, že mu to připomíná maminku. Říkal, že se mu po pohledu na kost připomene Budhova věta, kterou mniši hodně recitovali: život je nejistý,smrt je jistá. Jak je důležité neplýtvat časem a vypouštět ze sebe zlobu. Pokud máte nějakou věc, která vám připomíná blízkou osobu, která zde již není, tak když tuto věc vezmete do ruky, tak můžete poslat milující laskavost, kterou tato bytost zaznamenává (Kéž jsi šťastný tam, kde jsi). Maranasaki je vědomá kontemplace neboli soustředění se na smrt. Márá je ten, kdo drží kolo života (citace je směřována k němu). Cílem této meditace není vyvolat depresi, ani mít strach nebo budovat nějakou úzkost. Cílem je vybudovat vědomí, že smrt je realita a je třeba tuto realitu moudře reflektovat. Jsme si vědomi své těla a mysli, která je tady a teď. Uvědomte si svůj vnitřní klid a mír.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Každá živá bytost, která se narodí, musí jednou zemřít.

Když je tu zrození, je tu i smrt.

Ve chvíli zrození již je tu zrnko smrti.

Čeká na nás stárnutí a nemoci.

Každý z nás zemře a nikdo není výjimka.

Každá bytost, ať je z jakékoli společenské třídy, musí zemřít.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Nevíme, kdy zemřeme, nevíme, kdy bude naše schůzka se smrtí, ale víme jistě, že tato schůzka dříve nebo později nastane.

Každý den, který projde, jsme blíže smrti.

Vždy, když oslavujeme své narozeniny, jsme blíže smrti.

Každý krok, který uděláme, nás vede ke smrti.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Můžeme umřít z mnoha důvodů a na mnoho způsobů a v různém věku, jako děti, dorostenci, v 25, 35, atd. Lidé umírají v každém věku.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Můžeme umřít nečekaně, při nehodě, neštěstí. Můžeme odejít do práce a nevíme, jestli se vrátíme. Můžeme mít infarkt, mrtvici. Můžeme zemřít uprostřed nějaké zábavy, vzrušení nebo na nějakou nemoc. Můžeme zemřít bez bolestí nebo s ní.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Až zemřeme, nic si sebou nebudeme moci vzít. Zatímco jsme na živu, snažme se žít dobře, krásně. Snažme se být štědří a sdílet to, co máme, protože každý z nás musí zemřít. Nemusíme být arogantní a dívat se svrchu na ostatní. Nechceme se zlobit a mít v sobě vztek. Chceme žít, jak nejlépe dovedeme. Žít co nejvíce laskavě, šťastně a se světlem. Žít tak, abychom byli schopni odpustit a pohnout se z místa dál. Je třeba dávat, protože sebou si vezmeme jenom skutky. Dávání je manifestace nepřipoutanosti. Budha učil štědrosti. Není to vždy jednoduché. Jsme k tomu někdy přilepeni a myslíme si, že budeme mít málo. Meditace nestačí, je třeba dávat. Nejen peníze, ale i čas, krev, orgány, život.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Chceme strávit život co nejvíce smysluplně. Nechceme ztrácet čas děláním věcí, které nejsou smysluplné, prospěšné. Chceme strávit čas s těmi, které máme rádi, s přáteli, chovat přátelsky ke každému.

Můžeme kontemplovat, jak můžeme žít krásně a smysluplně, sledovat Budhovo učení, být na duchovní stezce. Starat se o žárlivost a jiné neuspokojivosti není prospěšné. Nemá cenu si schovávat zlost. Je třeba odpouštět. Pořád se ptát, jak mohu žít lepší a užitečnější život. Být nástrojem pro druhé.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Až se budeme dívat smrti do očí, chceme umírat v míru, s úsměvem na rtech, beze strachu.

Musíme reflektovat, co znamená dobře umřít. Také musíme věřit v dobré další zrození. Když nevěříme ve znovuzrození, žijme, co nejlépe.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Život končí nečekaně jako záblesk. Jako bublina, která splaskne. Jako kapka rosy, která se odráží na slunci. Život je krátký jako vlna na vodní ploše. Smrt je jako vrah, který nám jde stále v patách a je nám v zádech. Je to jako přesýpací hodiny a máme stanovené datum odchodu. Každým dnem se blížíme a každé narozeniny jsme blíže smrti.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Můžeme se ke smrti chovat jako k příteli, který nám připomíná, jak správně žít, smysluplně a neztrácet zbytečně čas. Není to nepřítel.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Jako hrneček, který se jednou rozbije. Jako ovoce, které když dozraje, spadne na zem.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Připomínejme si každý den smrt jako mantru. Připomínejme si jí každý den, abychom žili dobře a správně. Abychom v sobě měli laskavou potřebu meditovat.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Víme, že zemřeme, není o tom pochyb. Musíme se dívat na smrt s odvahou a vyrovnaností a s přijetím.  Zemřeme. Pokud jsme žili dobrý život, nebudeme ničeho litovat a pokud to bude možné, zemřeme s úsměvem na rtech. Odejdeme v míru, protože budeme věřit, že nás čeká dobré pokračování. Naše vědomí bude pokračovat se všemi dobrými podmíněnostmi. Když jsme dělali lidi šťastnými, budeme také šťastni. Znovuzrozená osoba je naše pokračování. Jednoho dne také dosáhneme nibbány. Pak nebude žádné zrození ani smrt.

Život je nejistý, smrt je jistá.

Myslete na ty, o kterých víte, že zemřeli.

Mohou to být vaši blízcí, přátelé, sousedi, spolupracovníci, zpěváci, herci, prezidenti,… Musíme na ně myslet, abychom cítili realitu smrti, a jak na konec příjde ke každému z nás. Můžeme posílat milující laskavost každému, kdo odešel a poděkovat a opakovat frázi:

Život je nejistý, smrt je jistá.

Nebát se smrti patří k životu.

Řekněte těm, co je máte rádi, že je máte rádi.

Poslední slova Budhy byla „apamadéná sampádétá“, což znamená, že ještě dnes je potřeba vynaložit úsilí, „usilujte neúnavně“ a nezapomeňte:

Život je nejistý, smrt je jistá.

Óm shanti óm.

 

To, co bychom si měli z této kontemplace odnést, není jen tato věta (Život je nejistý, smrt je jistá), ale naladit svůj život prospěšně. Nesetrvávat zbytečně pro nás v nepříznivých stavech. Tento rok 2012 nás k tomu opravdu navigoval a spousta lidí prošlo různými nemoci, stavy, atd., což by mělo vést k sebepoznání. Za všechno si opravdu můžeme jen my sami, nikdo jiný. My jsme strůjci svého života, ti, kdo si ho napsali, ti, kdo si ho režírujeme, žijeme a kteří z něj budeme na konci maturovat. Je jenom na nás, jak to dopadne.

Já bych se s vámi teď rozloučil, děkuji za to, že jste přišli. Pokud byste měli nějakou otázku, spíše mi ji napište. Je dobré se tímto tématem zabývat. Před 50ti, 60ti i 100 lety lidé věděli, že umřou. Asi 10 dní před tím, než má člověk odejít, přichází anděl smrti, který vám to jednoznačně řekne. Máte ty pocity, možná o tom budete mluvit, s někým nebo sami se sebou, uvědomíte si to. Tenkrát to ti lidé udělali tak, že během 10ti dnů udělali veškerá opatření, pěkně se oblékli, zavolali kněze a akorát jim to vyšlo. Lidé uměli odejít. Dnes jsme smrt tzv. „vystrčili z domova“. Dříve byl umírající v kruhu svých blízkých, bylo na něm vidět, co prožívá a i on sám měl dobrý pocit z odcházení. V dnešní době je to v lepším případě hospic, v tom horším léčebna dlouhodobě nemocných. Není zde úcta, máme z toho strach a vystrkáváme naše nejbližší pryč.

Smrt patří nedílně k životu a dříve ty konce byly hezčí. V dnešní době jinak žijeme a konce máme trochu jiné. Z tohoto pohledu je třeba s tímto odchodem skamarádit a vědět o něm.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další Info:

  • Pokud někdo z přihlášených bude vědět, že se nebude moci další přednášky zúčastnit, napsat na email: sarka.benesova8@seznam.cz, aby mohli být osloveni případní náhradníci (klidně i 1-2 hodiny před konáním přednášky).
  • Platit drobnými ù

 

Další přednáška:

Povídání a zpívání manter - 13.12. od 16h do 18h - Ostrov- stará radnice, půdní prostory

Nepůjde pouze o dvouhodinové zpívání, mantry jsou zhudebněná slova (ze sanskrtu), která hlídají mysl před neprospěšnými myšlenkami. Název bude „Budha a Ježíš v Ostrově“, kdy vyplyne, že Budha a Ježíš hovořili naprosto stejně. Zazní i slova Ježíše ze svitků od Mrtvého moře, která nejsou nikde publikována. Není se čeho bát. Emailem bude zaslán seznam manter, které budou k dispozici i na místě. Možno na internetu nahlédnout, jak tyto mantry zpívá skupina Mantrovníci  www.gajatri.net . Každý si může přinést svůj nástroj (např. bubínek).

 

Další chystaná témata:

Odpuštění, odpuštění, odpuštění (leden) – nové prostory - Statek Bernard, Královské Poříčí

 

Přednáška české mystičky Ivy Adamcové – v lednu na Statku Bernard, Královské Poříčí

 

Poznámky:

Nibbána1) - Pojem nirvána (sanskrt) nebo nibbána (pálí) označoval původně vyhasnutí ohně. Gautama Buddha používá toto slovo ve smyslu ustání nesprávných skutečností: Zničení žádosti, nenávisti a zaslepení se nazývá vyhasnutí (nirvána). Nirvána však znamená víc než poznání vlastní podmíněnosti a rozpad bytosti. Vyhasnutí je pro vysvobozenou bytost cestou do nestvořeného: Je nezrozené, nevzniklé, nezformované, nestvořené. Kdyby nebylo tohoto nezrozeného, nevzniklého, nezformovaného, nestvořeného, nebyl by možný únik ze zrozeného, vzniklého, zformovaného, stvořeného. Protože ale je toto nezrozené, nevzniklé, nezformované, nestvořené, je tedy možný i únik ze zrozeného, vzniklého, zformovaného, stvořeného. Takto naznačená pozitivní existence je ve srovnání se světem, jak jej prožívá člověk, zcela jiná. Jsou tři vlastnosti nestvořeného: Není v něm vznikání. Není zanikání. Nejsou v něm proměny existujícího.

Nirvány (osvobození) je možná dosáhnout cílevědomou praxí, kterou Buddha formuloval jako ušlechtilou osmidílnou stezku. Gautama Buddha v nauce o anátmanu zjišťuje, že to, co člověk pociťuje jako subjektivní existenci, je produktem souhry podmíněných vznikajících faktorů, jde tedy jen o relativní skutečnost. Nevysvobozený prožívá sám sebe jako něco vlastního, odděleného od procesu bytí, proto je ovládán žádostí a nenávistí a trpí. Kdo prožije za subjektivním bytím a objektivním světem závisle vznikající a zanikající dharmy, dospěje na konec světa. Avšak nirvána není místem, které by bylo možné někde v kosmu najít, podobně jako nebeské světy božských bytostí (dévů). V Buddhově době se někteří mylně domnívali, že by mohlo být možné na konec světa docestovat. Na otázku, zda by se člověk mohl dostat na konec světa chůzí, Buddha odpověděl záporně a řekl: V tomto šest stop vysokém těle s jeho vnímáním a vědomím je obsažen svět, vznik světa, konec světa a stezka, vedoucí ke konci světa. Tím, že člověk v pohroužení pozná tělo, dýchání, cítění a myšlení jako samy o sobě neexistující jevy nebo produkty takových jevů, uskuteční vysvobození.

Bardo2) (skt. antarabhawa) je tibetský buddhistický termín, který označuje různé stavy mezi smrtí a novým zrozením v různých formách života. Doslova se tento pojem dá přeložit jako „mezistav“. Počátky užívání pojmu a konceptu barda sahají do Indie, až později se teorie barda stala součástí zejména mahájánového buddhismu a hlavně vadžrajánového buddhismu. Podle těchto tradic pochází nauka o bardu od Gautama Buddhy.

Óm mani padmé húm3) (sanskrt: ॐ मणि पद्मे हूँ) je pravděpodobně nejznámější mantra tibetského buddhismu. Tato mantra transformuje negativní emoce. Óm transformuje pýchu a egoismus, ma žárlivost a závist, ni připoutání a egoistická přání, pad nevědomost a zmatek, chamtivost a lakotu a konečně húm nenávist a hněv. K recitování této mantry pro začínajícího praktikujícího není potřeba lung (zasvěcení, pověření) od duchovního učitele. Odříkavat ji může každý, kdo cítí, že to přinese užitek jemu a ostatním cítícím bytostem.

Je to tzv. šestislabičná mantra bódhisattvy soucitu (skt.Avalókitéšvara, tib. Čänräzig). Tato mantra je zvláště spojena s jeho čtyřrukou podobou. Významné postavy tibetského buddhismu jako karmapové, dalajlámové a další jsou považováni za emanace bódhisattvy soucitu, proto je tato mantra často vyrývána do skal a kamenů, psaná na papír a následně jsou těmito papíry plněny meditační mlýnky nebo stúpy.

Pokud jde o čistě jazykový význam, střední část mantry, "manipadmé", znamená v sanskrtu "šperk lotosu" (mani - šperk, padma - lotos, lokativ padme); podle jiných výkladů jde o vokativ jména "Manipadma" (Šperkový lotos), což je jedno z epitet bódhisattvy Avalókitéšvary. "Om" i "húm" jsou v sanskrtu interjekce bez konkrétního významu, přičemž slabika "om" je pokládána za posvátnou.

—————

Zpět