Osvobození lásky...

18.03.2013 08:14

Ing. Jiří Vondrák – přednáška  11.10.2012, Ostrov

Téma: Osvobození lásky

 

 

Je třeba si uvědomit, ať máme život jakýkoliv, nepřitahujeme to, co chceme, ale přitahujeme to, jací jsme.

Věci se nám nedaří proto, že přestože to chceme, naše nitro je naladěné trochu jinak a my tak přitahujeme to, co máme uvnitř v nás (v podvědomí), nikoli to, co si přejeme (na úrovni vědomí). Přestože máme úzkostlivou snahu např. zlepšovat nebo měnit prostředí okolo sebe, tak nás to sice trošičku ovlivňuje, ale pokud máme uvnitř (na duši) „neuklizeno“, tak se ten „čurbes v nás“ tzv. zrcadlí (naše nesprávné reakce – náš současný charakter - na dění kolem nás se odráží zpět k nám jako odraz zrcadla).

Kdo je člověk? Model bytosti tak, jak jej nastínil Budha1):

Budha definoval lidskou bytost jako součet 5 různých zdrojů energií (agregátů):

1. zdroj:

Fyzické tělo – naše fyzické tělo je hmatatelné, prostě jej máme a dále smysly, kterými vnímáme svět.

Vše, o čem nyní budu hovořit ohledně zdrojů energie, jsou pouze děje. To znamená, že jakýkoliv děj má začátek, průběh a konec, i naše fyzické tělo (zrození, život a smrt). Vnímání našich smyslů, např. jak nyní hovořím je také pomíjivé, začnu a skončím; něco cítím a přestanu cítit; něco chutnám a následně skončím, atd. Naprosto vše na tomto světě je děj, tzn. vše jednou začne, trvá a skončí a týká se to i nás.

2. zdroj:

Cítění – je to kvalita našich smyslů, a dělíme jej obecně na příjemné, neutrální a nepříjemné. Je to vjem. Na otázku: Jak se cítíš? odpovíme: Dnes blbě. nebo Dnes dobře.  Je to tedy celkový souhrn nějakého vnímání.

3. zdroj:

Vnímání – to, jak vnímáme svět, je dáno (1.) kvalitou našich smyslů (jsou to opět jen děje) a také je to dáno tím, (2.) jak jsem vůči světu naladěn. Pokud svět vnímám jako Budhista, tzn. chápu všechny zákonitosti a souvislosti nebo jej vnímám jako Křesťan, potom budu tvrdit, že žiji jen jeden život a pak je to tedy v háji, pak jdu do nebe nebo do pekla. Pokud jej budu vnímat jako muslim, pak jej budu vnímat zase úplně jinak, a jsme schopni se kvůli tomu i pozabíjet, jak vnímáme, atd.

4. zdroj:

Mentální faktory – tvoří zcela vše, je jich padesát, obecně jsou prospěšné, nepospěšné a neutrální. Z těch neprospěšných, o kterých dnes bude řeč, jsou to: nenávist, nevědomost a touha – 3 důležité faktory, díky kterým se opět znovuzrozujeme.

Nemyslete si, že když umřeme, že touha umírá, kdepak ! Pokud v sobě máme něco, co se v našem životě nenaplnilo a já jsem zuřivě toužil (lpěl jsem na tom), tak ta touha mě vrací zpátky. Opět se narodím, kvůli touze, někdy kvůli nenávisti, protože se chceme pomstít, ale hlavně se zrozujeme z nevědomosti, protože nevíme, že tomu tak je (o tom to bude příště). Děti, které se rodí v dnešní době, to již ví, jak to funguje.

50 mentálních faktorů v pozitivním slova smyslu jsou např. milující laskavost, soucit, radost z radosti druhého, prospěšné jednání, prospěšné myšlení, prospěšné zaměstnání, prospěšné mluvení, pružnost -umět se přizpůsobit, umět přijmout, co cítím, že je správně a vycouvat z něčeho, co nechci, atd.

Vše je děj. Pokud vysílám milující laskavost, tak se děje, když přestanu, už není, skončí. Jako protipól např. i nenávist netrvá věčně.

5. zdroj:

Vědomí – to, co si uvědomuji na základě všech předchozích zdrojů - cítění, vnímání a mentálních faktorů. Teprve vědomí startuje naši mysl. Než začneme myslet, tak proběhne toto vše (zdroje 1 až 4). Proto jakékoliv konání by mělo probíhat ještě dříve, v té době, než přijde první myšlenka, abychom mysleli prospěšně, nikoliv neprospěšně. Jinak si tímto způsobem naši mysl kazíme a „zaplácáváme si“ tzv. amygdalu2), která se pak naučí reagovat neprospěšně nebo splašeně nebo se strachem či panikou. Vznikají reflexy obdobné jako u Pavlovových reflexů, to je amygdala 2). Zazvoním na zvoneček a už psovi tečou sliny. Sliny tečou dříve, než vidím jídlo, protože je tam reflex. Z těchto reflexů v amygdale vznikají např. poruchy spánku (amygdala se nachází v oblasti spánkového laloku).

To je 5 zdrojů (agregátů), které teprve tvoří naší mysl; ohně, které rozehřívají tu naší „palici“. Ale všechno je to jen děj, naše „já“ zde nenacházíme, jsou to pouze děje, energie. Pokud zanikne tělesnost (zemřeme), zanikne jeden zdroj, naše vědomí si již nebude uvědomovat naše fyzické tělo, ale vše ostatní zůstává a smrtí nekončí. To je princip znovuzrozování, viz 15. listopadu.

Měli bychom si uvědomit pomíjivosti jevů, a jak my zbytečně na této pomíjivosti ulpíváme (říkáme si, to je moje, to je moje, moje…). Pokud však o něco přijdeme, zanikne to, ztratíme něco/někoho, tak potom platí, že na kolik ulpím (jak moc jsem na tom lpěl a závisel), natolik trpím. Proto bychom neměli ulpívat. Měli bychom si být stále vědomi toho, že utrpení je na tomto světě pouze díky tomu, že člověk na něčem ulpívá. Vytvářím si vazbu, háčky, vztah ke všemu možnému. Když pak odcházím z tohoto světa, tak se neumím „vyháčkovat“ (vzdát se), a proto cítíme tolik bolesti při našem odchodu z tohoto světa. Mít ze všeho radost je v pořádku, ale neulpívat na ničem, nic si nepřivlastňovat, umět se vzdát (všeho pomíjivého), v Budhismu je to princip dávání.

Čím se dá mysl napravit?

Měli bychom naši mysl kultivovat:

  • prospěné stavy,
  • stavy dělající radost druhým,
  • stavy kdy soucítím s druhým,
  • stav, kdy jsem v klidu, míru a cítím se vyrovnaný.

Uvědomte si, jak jsme od pradávna nastavení. Vidíme dříve to horší než to lepší (např. ženy). Dříve strach, než radost. A pokud se děje něco dobrého, máme stejně strach, aby to netrvalo krátce, aby to nezmizelo. Do všeho dáváme strach. Jak se neustále znovuzrozujeme, tak z dávných dob, kdy jsme žili v jeskyních, než jsme z ní vyšli ven, tak jsme měli všechny smysly nastražené, aby nás něco nesnědlo. Dnes toto nebezpečí nemáme, ale strach v nás zůstal zapsaný. My se do něj znovuzrozujeme. Máme strach ze složenek atd., strach je s námi nadále. Co když to tak nebude?, zpochybňujeme. Rozvíjíme to nechtěné. Pokud se např. muž snaží ženě udělat radost, např. umyje nádobí, vyluxuje, vše opatří a pak řekne jednu nevhodnou větu, která se ženě nelíbí, v ten moment je vše, co udělal, zapomenuto. Muži však nevědí, že ženy to v tu chvíli nemyslí zle. Žena se chytne toho špatného a dále to rozvíjí. Jinými slovy, když vám pověsím banán a bič, tak budeme sledovat bič (to špatné), ne banán (to dobré). To dělá ta amygdala, výcvik podvědomí (reflexy), kdy si spojujeme pradávné vzpomínky s těmito emocemi. My ale potřebuje naši mysl opravit a vytvořit nové mentální neuronové cestičky, aby mysl toto nedělala, a lze to, stačí ji cvičit.

Proto Budha mnichům i laickým bytostem dal systém milující laskavosti a řekl: Kultivujte tyto vlastnosti, tzv. příbytky Bohů - brahmaviháry3)  (brahma je Bůh, vihára je příbytek), jsou čtyři:

1. milující laskavost (mettá)

2. soucit (karuná)

3. sdílená radost (muditá)

4. vyrovnanost (upekkhá)

 

V tomto roce je to hodně o vyrovnanosti. Ty 3 vlastnosti by měly být vyrovnané. Pokud dosáhneme těchto stavů, není to konečná, ale je to velmi vysoký stav mysli, kd již nereagujeme strachem, ale již chápeme a víme (odstranění nevědomosti) a neděláme hlouposti, jednáme jinak, máme jiné reakce na situace, které nás dříve nadzdvihávaly, např.:

když po několikáté zazvoní telefon, dříve jsme prohlásili:  

Zatraceně zase telefon !

Nyní si však upřímně přejeme: Ať je volající šťastný!

Nebo houká sanitka. Naše první reakce: Ježiši, co se zase stalo?!

Nyní si přeji: Ať vše dobře dopadne, ať řidič dobře dojede, ať jsou šťastní!

Letí letadlo: Panebože, co když se zřítí?! Nyní: Ať všichni řádně doletí!

Pořád, 24 hodin denně, můžete praktikovat. Jsou to reakce na drobné věci, které nás každodenně potkávají, nehledě na to, že je zde spousta utrpení, které bychom chtěli řešit, ale nemůžeme. Milující laskavost je nástroj.

 

1. příbytek Bohů – MILUJÍCÍ LASKAVOST (mettá)

Milující laskavost je protijed na zlo.

Všichni jsme se nějakým způsobem setkali se zlobou. Co se děje, když se člověk nějakým způsobem rozčertí? Poznáte to na mimice (zrudne, začne se mračit, vypadá jako blázen, najednou je jiný, někdy se to dá poznat, aniž by něco vyslovil – je nasupěný, nadupaný), pak se to projevuje v pohybu (tříská se dveřmi, věcmi) a někdy se řve. Toto jednání vůbec není normální, takže je blázen. Jak nato, aby takovéto jednání bylo zpracováno (abychom se nevyvedli z míry)? My si vždy myslíme, že se hněváme právem (hrdost=pýcha), ten, na koho se hněváme je přeci tupec, blbec, už to s ním nemůžu vydržet, už se to stalo po desáté atd. a zesilují se naše negativní pocity už jen tehdy, když ho jen vidím. Na takovéhoto člověka, který nás dokáže naštvat, se musíme v naší hlavě „předpřipravit“. Pokud nás totiž naštve tentýž člověk již po několikáté, tak my na „situaci s ním“ reagujeme ještě dříve, než nastane. V podstatě jdeme do styku s tímto člověkem již permanentně naštvaní: Už ho zase vidím, ach jo. Dnes se mi ani nechce do práce, budu tam s ním muset být celý den. Tzn., že vaše amygdala vám posílá přesně to, jak nechcete, aby se to stalo.

To „přežvýkání“ čehokoliv spočívá v tom, že vygeneruji v sobě dobro (naladění dobra všem). To znamená, že přeji obecně dobro všem bytostem (velkým, tlustým, viditelným, neviditelným, narozeným, nenarozeným).

Takto to definoval původně Budha:

Kéž jsou všechny bytosti ve svém srdci šťastné.

To je ta základní věta, od které se vše další odvíjí. Ale samozřejmě přeji dobro i sobě:

Kéž jsem ve svém srdci šťastný i já.

A teď pozor. Teď to vypadá jako vymývání mozku. Protože tuto větu bych „tam“ (na mysli) měl mít neustále připravenou jakoby v záloze. Jako mantru4). Něco se stane (co by nás mělo vytočit), a my v zápětí řekneme úplně automaticky:

Ať jsi šťastný.

Tím však předejdu té špatné cestičce, kterou jsem měl již nacvičenou. Zkrátka umět si to v pravý čas říci. Nebo si to alespoň uvědomit a poslat to tam dodatečně, samozřejmě to nevadí. I kdybyste toto přání poslali po půl hodině, tak je to stále dobré. Tréninkem se ta časová prodleva bude postupně zkracovat.

Správný mistr, pokud jej již něco naštve, trvá to asi tak 3 vteřiny. V první vteřině si to uvědomí, ve druhé to pozoruje a ve třetí vteřině to rozpustí. Velice důležité je umět stav naší mysli pozorovat. Krom toho je samozřejmě důležité pozorovat naprosto všechno, co se ve mně děje, ale nesmí nás ten stav „schramstnout“. Je rozdíl, jestli jsem vzteklý (udělám tu z toho ve vteřině kůlničku na dříví – destrukce) nebo jestli si uvědomuji, že jsem vzteklý (mohu takovou energii využít a postupně upouštím páru – naleznu řešení). Vztek je ve své podstatě pro nás devastující, včetně potlačeného, zůstane v nás, že pak nemůžeme ani dýchat.

Měli bychom si uvědomit takovéto bytosti nebo situace, které mě naštvávají a umět si v těchto situacích vygenerovat milující laskavost. Jedná se o umění nebo o nastavení poslat dobro komukoliv, čemukoliv i sám sobě a v jakékoliv situaci. Např. naše reakce, když do nás někdo strčí: řekneme si „Ať jsi šťastný.“

Řeknu vám příběh, který mi vyprávěl člověk, který byl 17 let mnichem. Pochází z Vídně. A ten říkal: Než jsem odjel do Thajska, tak jsem se „bimbal“ tou podzemní dráhou a vždy tam byla stejná sestava lidí. Já jsem tam stál a říkal jsem si: ty čteš tenhle časopis? É, ty jseš blbec. A tady ten účes, ten je nemožný. My chodíme a hodnotíme, známkujeme a olepujeme a soudíme a v podstatě např. dojedeme do práce třeba již naštvaní. Může nás to nadzvednout, protože jsme zase viděli ty samé lidi nebo se nám nepodařilo zaparkovat, atd. Když se pak vrátil po 17 letech z Thajska, kdy sundal prostěradlo a pracuje jako „psychopomahače“ vodí např. autisty po Vídni a praktikuje soucit, který se tam naučil. Jel opět metrem, kde byla ta samá sestava lidí. Viděl někoho s nějakým „hárem“, a říkal si: No ty vypadáš! ať jsi šťastný. Ty čteš tyhle noviny? Tak ať jsi šťastný. Ty máš tohle na sobě? No to je hrůza, ale ať jsi šťastný. Každý na tomto světě máme svojí roli a každý pro tu svoji roli jsme nějak „nahastrošený“. My nikdo z nás nevíme, proč ten druhý zrovna takto vypadá. Nepleťte se proto vesmíru do řemesla. Lidé jsou tu správně, jsou dokonalí v tom, jak vypadají. To jestli vás naštvali, znamená jen to, že je doposud nemáte zpracované a můžete jim za to poděkovat, že to víte (a můžete na sobě ještě zapracovat). V tom spočívá milující laskavost. Pokud mě někdo naštve, řeknu si: Děkuji ! a vím, že na úrovni Budhy ještě nejsem, ještě pořád se najde někdo, kdo mě naštve. Ti, co jsou nám nejblíže (rodina), tam to funguje úžasně. Pokud s někým sdílím prostor 3,4,5 nebo 15 let, tak tam se ten chléb musí péct denně (pokud nás v rodině někdo štve a máme zlost, máme mnoho příležitostí pro trénování milující laskavosti), jinak vztahy fungovat nebudou.

Příběh, který mi vyprávěl zase jiný mnich. Manželé, kteří spolu žili již 40 let praktikovali každý večer, než šli spát to, že klečeli naproti sobě a děkovali si za den, protože nikdo netuší, jestli se ráno probudíme živí. Proto každé ráno, když vstali, klečeli naproti sobě a řekli si: Děkuji! Nevíme ani vteřinu, jestli do rána ten druhý bude živý. Horší je, když si to někdy i přejme. To je na pováženou, to vám tu karmu5) (osud) za to nepřeji.

Pokud bychom chtěli pomáhat někomu jinému milující laskavostí, nemůžeme mu změnit karmu, to nejde, ale můžeme ji zmírnit. Je to opravdu vyzkoušené a dokázané. Byl udělán pokus. Nemocní lidé, kterým se posílala milující laskavost, se prokazatelně rychleji uzdravili než ti, kterým se neposílala. Možná, že někdo tam cítí souvislost s Reiki6), ale milující laskavost je malinko hlouběji než Reiki. Reiki je úroveň čtvrté čakry a milující laskavost je ještě pod tímhle vším. Čakry jsou naše určitá energetická úroveň (vrstva), která se projevuje okolo nás naší svatozáří (aurou), pokud jsme správně žlutí a modří, jak máme být, nebo pokud jsme např. nějakým způsobem zvadlí, atd. Duchovní srdce se však projevuje zcela jinak. Můžete být na smrtelné posteli, ale v duchovním srdci to bude hřát, pokud ovšem budete praktikovat milující laskavost. Aura může být již pohaslá, ale „tady“ to bude ještě stále hřát. Můžete být i dva dny po smrti, a to místo pořád ještě hřeje. To je milující laskavost, to teplo, které umíme dát. Např. proto ledviny zkolabují, pokud nefungují vztahy mezi lidmi, protože je tam zima, a proto si pak balíme ledviny do teplých obkladů - chybí to teplo (láska).

Hloubka milující laskavosti je tak veliká, že ji nedokážeme uchopit. Pokud si však budeme říkat věty o dobru (ať jsi šťastný, ať jsi zdravý, ať jsi v klidu a míru, atd.) a budeme to říkat stále dokola, tak se budeme ladit na tuto kvalitu. Jako když ladíte rádio a v určitém okamžiku to v tom místě udělá blaf, jako když zapnete karmu, je to přesně ten moment, vím, o čem mluvím. Najednou už ty věty nemusíte skoro říkat, protože pak už jste jen zdroj, už jen záříte. Proto je i tohle školení, za které děkuji, že jste přišli. Abyste to alespoň slyšeli a třeba o tom začali i přemýšlet a hledat dál. Staré dobré přísloví říká, že cestičky vznikají tím, že se po nich chodí. Čím víc to budeme praktikovat, tím hlouběji si to vyšlapeme a tím víc nám vznikne mentálních kanálků, které končí poté v amygdale. Tím více pak budeme reagovat jinak, než doposud reagujeme (zděšením, strachem, obavami, bušením srdce, zpocením).

Praktikování milující laskavosti.

Meditace

Sedneme si tak, aby se nám nohy nekřížily, ruce volně položené na stehnech nebo je možné je zkřížit přes sebe, můžete zavřít oči, sedíme rovně a jsme v klidu. Chvilku si uvědomíme, že jsme tady (jak se to dělá, viz záznam z předchozí přednášky), uvědomíme si svůj dech, uvědomíme si, jak se nám zvedá a klesá hruď, jak se nafukuje a splaskává tělo při dechu, abychom věděli, že jsme tady a teď (přítomný okamžik).

Nyní si uvědomte lidi, kteří jsou zde v místnosti, bytosti. Nemusíte na ně koukat, jen si uvědomte, že jsou tady. Jsou to bytosti, které mají podobné naladění jako vy, protože přišly, jsou zvědavé, nebo se chtějí dále ještě rozvinout. My těmto lidem, kteří jsou v této místnosti, pošleme milující laskavost. Budu říkat pomalu věty, které si můžete v duchu opakovat kolikrát chcete. Ten, kdo to již trošičku umí, se může soustředit na duchovní srdce, jinak stačí, když si to „pojedete“ v hlavě jako byste to „drtili“ na maturitu (aby se to tam zarylo).

Kéž jsou všechny bytosti v této místnosti ve svém srdci šťastné.

Kéž žijí v bezpečí chráněny před psychickým i fyzickým utrpením.

Kéž žijí v klidu a míru chráněny před psychickým utrpením.

Kéž jsou zdravé a jsou chráněny před fyzickým utrpením.

Kéž se umí o sebe dobře postarat, jak po stránce fyzické, tak psychické a duchovní,

Kéž jsou zbaveni chtivosti, nenávisti a nevědomosti.

Milující laskavost můžete poslat i jednotlivci, komukoliv chcete.

Nyní pošleme milující laskavost sami sobě (není to sobecké a je to nesmírně důležité):

Kéž jsem ve svém srdci šťastný(á).

Kéž žiji v bezpečí.

Kéž žiji v klidu a míru.

Kéž jsem zdravý(á).

Kéž jsem zbaven(a) fyzického i psychického utrpení.

Kéž se umím o sebe dobře postarat.

Kéž jsem zbaven(a) chtivosti, nenávisti a nevědomosti.

Om shanti om.

Vraťte se opět ke svému dechu (přítomný okamžik). %%%

A pokračujeme dál, k cestě do naší mysli, znovuzrozování, k obnovování naší mysli, aby se dokázala transformovat nebo přizpůsobit tomu, co sem nyní přichází. Jsou tu změny, které z nás vytlačují zlo, a pokud v nás zlo je, tak nás upozorňují např. nemocí. Naše mysl předchází veškerému dění, proto je nesmírně důležité mít mysl prospěšně nastavenou.

Takže mettá (milující laskavost) je lék na zlost.

Kdykoliv jste zlostní, uvědomte si, že tudy cesta nevede. Tím si prospěšnou budoucnost nikdy nevytvoříte, pokud budete v sobě vnitřně naštvaní. Naštvanost vyrábí naštvanost, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Potřebujeme programově si hlavu „ohlídávat“. Hlava na základě vzorů, které máme uložené v podvědomí, se nás bude snažit strašit a vtahovat do situací, ve kterých budeme mít strach, že nebudeme vědět, co dělat nebo budeme bezradní. Jestliže nás hlava vystaví před situaci, že to nikdy nedokážeme, kde pak vzít sílu k tomu, abychom to dokázali? Když si budete např. říkat, že rakovina je konečná záležitost, tak se nikdy neuzdravíte. Rakovina je vaše. Tu za vás nikdo neodstraní, tu si musíte odstranit vy. Samozřejmě, že doktoři vás mohou různými způsoby vyčistit (operace), ale pokud se to nevyčistí v našem podvědomí, tak se to vrátí znovu a můžete do sebe nasoukat chemikálií, kolik chcete (nebude odstraněna příčina nemoci). Důsledek našeho života se projevuje v našem těle a v tom, čím jsme obklopeni.

 

2. příbytek Bohů - SOUCIT (karuná)

Soucit vzniká tam, kde je utrpení - je to lék na utrpení. Celý princip této planety má někde na pozadí slovo utrpení. Toto Budha definoval ve 4 vznešených pravdách.

Příběh Budhy byl takový, že do 27 let byl královský synek, který neviděl, že existuje utrpení. Jeho tatínek se o to tak pečlivě staral, jelikož měl velmi dobrý horoskop, a on z něj chtěl mít mocného válečníka, který upevní říši, než se Budhovi podařilo parkrát z paláce utéct a kdy mohl vidět, že je svět trošku jiný, že utrpení je. Viděl nemocného i umírajícího člověka, viděl utrpení. A uzrála v něm jeho karma, že proto chtěl něco udělat, že to chce poznat, vidět a že chce nalézt na utrpení lék.

Čtyři vznešené pravdy zní:

1. Utrpení tady je.

2. Utrpení má nějakou příčinu.

3. Utrpení je řešitelné.

4. Osmi dílná cesta k vysvobození z utrpení (správně myslet, mluvit, jednat, pracovat, meditovat, koncentrovat, atd.)

Jde však o to, si to uvědomit hluboko v nás. My sami jsme s utrpením dennodenně konfrontováni 7) . První utrpení vůbec vzniká tím, že se na tento svět vůbec dostaneme. Zatím jsem neviděl miminko, které by se, když přijde na svět, smálo. Všichni řveme, protože víme, do čeho jdeme. Víme, že jdeme do polepšovny (napravovat svou minulou karmu) a že budeme konfrontováni se svými činy. Tak to rovnou ořveme, jelikož sevření touto polepšovnou (krunýřem) předpokládá, že zde máme sepsaný soupis, co musíme udělat. Tak a teď se do toho dej! My nechceme a samozřejmě se tomu bráníme, snažíme se chytat pouze toho dobrého a děláme, že to špatné (zlé) není, kdepak ! A držíme se toho dobrého  vůbec si neuvědomujeme, že je ještě také něco jiného. A je samozřejmé, že když si z toho života vyzobeme to dobré, tak nám na konci zbude to špatné. Není třeba se bát bolesti, konfrontace s tím, že je to tu jinak (než bychom chtěli).

Utrpení tu je a soucit nemůže utrpení druhých zastavit, ale může ho zmírnit a to tím, že dokážeme soucítit. K tomu je třeba něco o utrpení vědět nebo mít vlastní prožitek, kdy se umíme do druhého vžít a víme, co druhého čeká. Někdo toto nemá, a proto se nedokáže do druhého vcítit.

Je tu úzká hranice mezi lítostí a utrpením. Lítost je vlastnost, která nepomáhá. Lítost znamená, že si utrpení beru na sebe a udělám to za druhého. Tak to ne! Každý v důsledku své karmy schytává určité „pohlavky“, které je třeba, aby si uvědomil a aby si jimi prošel. Aby se jimi poučil. A když já mu tu možnost vezmu, tak se nepoučí. Když budu někomu zametat cestičku, tak nezakopne. Nedozví se, že se dá vstát. Bude čekat, až ho někdo zvedne. Soucítění (od druhého) dodává sílu k tomu, aby trpící snáze prošel tím, čím trpí. A to je rozdíl od lítosti. Je to návod (dodaná energie) k tomu, aby trpící překonal utrpení jako takové. Neznamená to, že nad tím budu brečet (např. když říkám „to je chudáček“), to není soucítění. Soucítění neznamená ani kamenné srdce, v žádném případě. Dnes a denně se můžeme s utrpením potkávat, např. nemocnice, Somálsko, jakýkoliv člověk bez domova, člověk na vozíku, nezaměstnaní, nedostatek financí, problémy v rodině, atd. Způsobů utrpení je tady celá škála. Utrpení vzniklé náhlou změnou. Člověk je např. šťastný a náhle není. S tímhle vším se dá pracovat. Staré indiánské přísloví říká:

Než někoho odsoudíš, tak měsíc choď v jeho mokasínech (kožené boty).

To je soucit. My to někdy střiháme z hlediska naší pozice, kdy se cítíme být nadřazení (např. nadáváme na bezdomovce, cikány, zloděje, vrahy… odsuzujeme). Po někom se tzv. projdeme, protože můžeme. Ale pak, když je to obráceně (dostaneme se sami do potíží), tak to těžko sneseme. Být citlivý a vnímat utrpení ostatních bytostí. Nikoli, že svůj život zahrnu lítostí, ale že si ho „zpestřím“ nebo jej prozářím aktivitou, jak tomu pomoci (např. budu předávat lidem moudro). Nejsme schopni vyřešit utrpení jako takové, ale např. když dítě upadne, řekneme za něj „au“ (zcela přirozeně a automaticky), potom kolem něj začneme poskakovat a dělat kašpárky a ono ani nezačne brečet, protože kouká, co ten dospělý blbne. To je řešení. Pošleme úplně jinou energii, odvedeme pozornost a najednou nic nebolí. To je úžasný soucit.

Když dítě upadne a my řekneme: Vidíš, ty pitomče, já jsem ti říkala, že upadneš. Tímto moc nepomůžeme. Dítě se zatvrdí, pak si uvědomí, že nesmí upadnout, že udělalo něco špatně a bude se potom bát udělat krok. „Nakrmí“ si amygdalu reakcemi, které jsou zcela nesprávné. No tak jsme upadl, no tak co, tak jsem si roztrhal gatě, jsem hold nemehlo.

Toto je třeba si uvědomovat a postupně opracovávat. Na vznik soucitu má především vliv naše empatie, jak se umíme do dané situace vcítit, vnímat ji a zda máme vůbec vnitřní zájem bytosti pomoci. Každý si zasluhuje to své. Můžu si říkat: Tak si s tím nějak poraď (tvůj problém). Když však jede např. kolem nás sanita, můžeme něco zacítit, že se cosi děje. Když budu litovat: „Á, nějaký ubožák“ (to je špatně). Já jsem si kdysi tento pocit spojil s rozením: „Jé, zase bude někdo rodit, ejchuchu!“ a sanita je vyřešená. Neděsím se, beru to zvesela, ať tam vezou, koho chtějí. Na základě soucítivého výcviku (kdyby náhodou miminko v sanitě nebylo) rozšířím soucit o přání: Ať mu pomohou, ať to překoná, ať to zvládne. Je to přání dobra spočívající v tom, že dopřáváme řešení dané situaci (aby to dopadlo dobře).

Jak řešit, když nám někdo odejde z tohoto světa a cítíme mezi ním a námi stále silnou citovou vazbu. Nevíme, jak tomu člověku (duši) pomoci, navíc tento člověk se může nacházet v různých světech, kde trpí nebo se třeba z tohoto světa stále nedostal a bloudí. Můžeme mít z toho strach, obavy. Doma se nám otvírají dvířka od CD přehrávače, blikají žárovky. Co s tím? Na to existuje věta:

Ať jsi šťastný tam, kde jsi.

Nevíme sice, kde je, ale ať je tam šťastný. Je to jediná energie, která se k zemřelému dostane. Bytost ji umí zachytit a může jí dokonce pomoci se dostat z uvíznutí v některém z jiných světů, ve kterých duše může uvíznout. Pokud je naše mysl „znečištěná“ před odchodem z tohoto světa, pak je pravděpodobné, že se po smrti ocitneme v jiném světě, ve kterém není příjemně, bude plné bahna. Jsou to světy plné nevědomosti, díky nevědomosti ani sami nevíme, že se z nich můžeme dostat. Nevědomost je tak hluboká, že to může trvat i několik let. Nebo se dostaneme do světa plného „ejchuchu“ a blaženosti a vůbec se nám odtamtud nechce, a to také není dobré. Tak proto jsme tady na zemi, abychom si to uvědomili.

Budha sám dosáhl osvícení v 35 letech. Až do svých 80 let učil. Nemusel. Byl osvícený. Již se na to mohl vyfláknout, byl za vodou. Učil však i v den, kdy umíral. I poslední den svého života moudrost rozdával, protože je to o moudrosti, vyrovnanosti. Vyrovnanost je moudrost. Jeho poslední slova byla: „Usilujte neúnavně“. Bez úsilí to nefunguje. Musíme usilovat. S láskou je to jako s chlebem, každý den se musí upéct znovu. S milující laskavostí je to úplně to samé. Musíme prošlapávat neuronové cestičky, aby byly jasné. Aby nám v hlavě naskakovala milující laskavost v momentě, kdy to potřebujeme (kdy nás to nějak drtí). Opakem soucítění je krutost. V někom se soucit prostě neprobudí, naopak ještě říká: „Patří ti to, vykoupej se v tom“. Tudy však cesta nevede. Znovu opakuji, nejsme schopni ochránit člověka před karmou, ale můžeme zmírnit komické důsledky, ať soucit pošleme kamkoliv.

Praktikování soucítění.

Meditace

Předem vám nastolím situace pro představu, aby jste se chytli ve svém srdci, kde asi vnímáte, kde to budete cítit. Představte si např. nemocnici ve městě, kde bydlíte, můžete se vžít do lidí, kteří trpí hladem, můžete soucítit s bytostmi, které nemají střechu nad hlavou nebo nemají dostatek finančních prostředků nebo jsou zneužívaní, jsou zrovna nemocní nebo jsou v nemocnici, můžete soucítit s bytostmi, které jsou plné strachu (klidně i s jednou konkrétní osobou), s bytostí, která trpí depresemi, atd. Principem je přání, aby byly zbaveny tohoto konkrétního utrpení (Kéž jste prosti tohoto – konkrétního – utrpení), např.:

Kéž je tato osoba zdravá.

Kéž jsou jejich nemocné buňky nahrazeny zdravými.

Kéž jsou bytosti prosti nemocí.

Kéž jsou prosti utrpení jak fyzického, tak psychického.

Kéž tyto bytosti mají dostatek vytrvalosti, dostatek odvahy, dostatek tolerance, přijmout a zvládnout konkrétní druh utrpení.

Kéž je bytost v klidu a v míru, jsou veselé a radostné. Kéž si v tom umí najít radost.

Dokud neobejmete svůj nádor, tak se ho nezbavíte. Je to váš výplod. Nelze s tím bojovat. Je to cesta, jak na to. Vaše nemoc není něco, co není vaše. Je to vaše nemoc, je to vaše projekce (zrcadlo) a vy se s ní musíte dohodnout (pochopit souvislosti, změnit pohled na věc). Buďto s ní soucítit nebo jí domluvit, Ať je to mimo vás nebo ve vás, je to naprosto stejný přístup, jak věci řešit (soucítit s druhými nebo se sebou samým). Za vás to nikdo neudělá, za vás udělají jen to, že vám to uříznou, ale příčinu nerozpustí. V tom je ten soucit, to přání, aby mi to došlo, proč se to stalo nebo aby mě to utrpení poučilo a odešlo. Již nemoc samotná je poučení. Výsledný faktor je však v tom, že já to pochopím ve smyslu, že jsem si to zasloužil (za mé neúspěchy nebo zkažený život, atd. nemohou rodiče, pouze já). Nemoc je důsledek jednání mého nitra. V tom je ten soucit, i s lidmi, kteří jsou např. nemocní. Je to důsledek jejich činů a my jim přejeme, aby na to přišli, aby se v nich utrpení rozpustilo, a to s tím, že jim to světlo přinese poznání.

%%%

Nadáváním to nezmákneme!.

 

 

 

3. příbytek Bohů – RADOST, SDÍLENÁ RADOST (muditá)

Je to příbytek, o kterém si myslím, že je pro hodně lidí těžké se tam dostat, protože si myslíme v důsledku utrpení, že na tomhle světě radost není.

Tento dům je lék na smutek.

Jen si uvědomte, jak tento „náš“ svět v podstatě vypadá. Pár takových lidí se má a zbytek JENOM dře. Můžeme to takto vidět. Nyní budou volby a mnozí z nás proto ani volit nepůjdou, protože si řeknou: Tak to ne, já už jim to nepřeji. Takže pozor, proto tady máme dnes toto povídání, takhle ne, takto prosím neuvažujte. My se s tím potřebujeme vyrovnat. Je na to jednoduchá věta: Jestli máte citrón, tak si udělejte citronádu. Čili rozpusťte to a vypijte to. Znamená to, že kyselost nemusí být náplní našeho života, ale potřebujeme od někud vzít radost. Kde tedy vzít košíček a kam jít na radost?

Neradost vzniká tím, že srovnáváme: Oni mají a já nemám. Porovnáváme, soudíme, posuzujeme, odsuzujeme. Tím si zavíráme dveře do ráje! Tudy rozhodně cesta nevede. Vzniká z toho jen touha, která je pro nás devastující. Je to touha po jablku, na které nedosáhneme. Jsem vzteklý, že ti druzí to mají, že si to zařídí, i třeba způsobem nekalým, atd. Blýská se však na lepší časy, nekalosti začínají trošičku dostávat na frak, ale nechci předbíhat. Je to tak.

Radost se hledá v základních situacích, kdy my si radost neuvědomujeme, kdy ji bereme jako samozřejmost.

Velká radost je, že se mohu nadechnout a vydechnout. Dva kámoši (nádech a výdech) jsou tu stále se mnou. Mohu si přát, ať se mnou ještě chvilku jsou. Bez nich jsme v háji během jedné minuty, někdo vydrží možná dvě.

Další radostí je, že mohu vidět, slyšet, cítit, chutnat, hmatat. To není samozřejmé, ale to poznáme, až když to není.

Úžasná radost je to, že jste sem přišli, a po svých, nikdo vás nepřinesl. Že ještě něco dokážeme, můžeme hýbat rukama, a spousty dalších radostí. Radost souvisí s vděčností, radostným přijímáním, že tomu tak je. Je na to jednoduchý recept: ráno se probuďte a poděkujte. Pokud to nestihnete, tak kdykoli v průběhu dne. Kdykoliv se vidíte v zrcadle, tak toho „paňáka“, co před vámi stojí, pochvalte za to, že je, že dýchá, vnímá tento svět.

Odtud se rodí ta základní radost, která se přenáší do vnějších radostí. Odtud startuje celá radost ze života, z bytí, z naší existence. Pak můžete chválit strom, ptáka, který zpívá, kytku, která zrovna rozkvetla, atd. Ke chválení je tady spousta věcí a radost z těchto „ pitomostí“ dělá ten náš život radostným. Přinesl jsem 4CD pohádek, které napsal Zdeněk Svěrák. Poslední CD i namluvil - pohádky o Radovanovi. Radovan se radoval, když prší: Hurá, dnes nemusím zalévat, to je krásný den. Když svítilo sluníčko tak zase říkal: To je príma, tak já dnes půjdu ven a uslyším, jak ptáci zpívají, jak kytky rostou. To je ta základní radost z bytí.

Spousty lidí nadává na práci, ale představte si, že ji ztratíte. Ten, který na práci nadával, šéf až bude vybírat, koho vyhodí, vybere si zrovna vás. Protože to z vás vyzařuje, že nejste v práci rádi. Pokud jsem s něčím nespokojen, mohu chtít změnu, ale to je něco jiného. To už není nadávání, ale tvorba budoucnosti. Chtěl jsem tím říct, jak si děláme neradost a naopak, jak je možné se radovat z každé maličkosti (např. že mám na večeři, že si ji mohu sám uvařit, že mi jí někdo udělá atd.). Takovýchto radostí je habaděj.

My jsme však perfekcionalisti, takže hledáme to perfektní. A to je velmi krátký příběh: Jistý muž hledal perfektní, dokonalou ženu. Když ji našel, tak mu řekla: Sorry, ale já hledám perfektního muže. Zkrátka se ženeme za blbostmi. Zde na tomto světě nikdo není dokonalý. Každý má nějakou chybu. Tento svět je polepšovna. Kdyby byl svět dokonalý, tak už tu polepšovna není a všichni jsme polepšení, a to se nachází v úplně jiných úrovních. Nehledejte prosím dokonalost, je to zbytečné. Tudy cesta nevede.

Takže si uvědomte, že tímto způsobem se dá najít radost a že je to velká moudrost, pokud v sobě začnu tuto rovinu hledat.

Ještě těžší je, ale patří to do této kategorie, mít radost, když má druhý radost. Nyní se zamyslete, že vaší spolupracovnici v kanceláři, která pracuje míň než vy, přidají 100,- Kč na výplatě. Řeknu si: „No to mám radost, já se tady dřu jak pitomec a…“ již vám nikdy zaměstnavatel nepřidá, protože generujete neradost. Pokud jí to však budete přát, tak si vyrobíte radost, která se pak dostane i k vám. Není to však jen o tom, že závidíme kolegyni nebo sousedu, který vyhrál ve sportce. Někdy závidíme, že má někdo talent, že něco umí, něčeho díky talentu dosáhl,   má toho víc, než my. Opět porovnáváme, takže přejte to, obzvlášť tam, kde je talent nebo sportovní úspěch.

Přejte to, přejte to, přejte to, protože se vám to úžasně vrátí.

Pokud budeme stále v myšlenkách srovnávat: Ten se má, ach jo, já se nemám, tak si tu svoji radost zhasínáte. Radost se musí do života vnášet generovat. Jakmile se do příbytku Bohů dostanete nebo se k němu blížíte, tak jste svým způsobem vychechtaní. Již víte, jak to funguje. Příklad: objednávala se ke mně v pondělí paní, včera u mě byla. Když se objednávala, tak do telefonu smutek, slzičky, já vás potřebuji, již u mě byla před 5 lety a tenkrát jste mi pomohl, kdy jí zemřelo dítě a já potřebuji zase pomoci Včera přišla a řekla: Já jsem položila telefon, do dvou hodin jsem měla práci, a do večera se našel zájemce o pronájem a mé problémy byly vyřešené. Takže když za mnou přišla, řekla: já už to mám vyřešené.  Já si za to nedělám zásluhy, neberte to tak, že mi teď všichni budete volat (stačí napsat sms). Ta paní si naladila mysl trochu jinak, že už to půjde, protože jednou už to pomohlo a ono to najednou šlo dřív než ke mně přišla.V tom je ten princip, v naladění mysli. Připustit, že je řešení. Do té doby žádné řešení nebylo, byla tam truchlohra, nebyly peníze, nebyla práce a najednou to šlo. Tak jsme se tam včera nasmáli.

Jak vybudovat radost, když jsou tam velmi silné emoce vzteku? I přes tyto emoce, to přejte, i kdybyste jste do toho měli vložit peprnná slova. Můj učitel, který učí milující laskavost, bývalý opat kláštera v Malajsii, má ženu Barbaru. 10 let jsou spolu, a když se potkali, Barbara měla problém s bytnou, neměla ji ráda, štvala jí. Je to Němka a on je Malajsiec, který je půl roku v Evropě a půl roku tam. Začal jí tedy vysvětlovat, jak na to (přát druhému, ať je šťastný) a ona mu říkala, ať s tím jde do háje, vždyť je to káča, kráva… Barbara je živel, vzala mu slovo a řekla. Já jsem to udělala takto, když mi to manžel poradil: „Ať jseš k.u.r.v.a šťastná! Kdybyste znali Barbaru, tak musíte vědět, že to tak muselo být. Časem toto slovo vymizelo, postupně se hrany začaly obrušovat a zůstalo jen přání: Ať jseš šťastná. Vše se mezi nimi vyrovnalo, napravilo a začalo to mezi nimi fungovat. Tedy přemožte se, klidně to opepřete, emoce se těžko potlačují.

Dotaz (Milan): Když toho člověka vůbec nemusím, nemám ho rád, tak to mám přát také?

Odpověď: Určitě. Tam je potřeba si uvědomit, čím mě ten člověk štve, protože je to pouze moje zrcadlo (odraz mých negativních myšlenek). Všichni okolo mě jsou mí trenažéři – moje zrcadla. Pokud jsem na někoho naštvaný, tak to znamená, že jsem naštvaný především sám na sebe. Čím rychleji to zpracuji, tím dříve si uvědomím si, že svou naštvaností vůči někomu v podstatě tu špatnou energii (jehličky) posílám sám sobě. Proto je tímto třeba obrušovat tyto mé jehličky, které do mě píchají a vzbuzují vztek.

 

Praktikování vědomého vnášení radosti do života:

Meditace

Zklidníme se. Sedneme si tak, aby se nám nohy nekřížily, ruce volně položené na stehnech nebo je možné je zkřížit přes sebe, můžete zavřít oči, sedíme rovně a jsme v klidu. Chvilku si uvědomíme, že jsme tady, uvědomíme si svůj dech, uvědomíme si, jak se nám zvedá a klesá hruď, jak se nafukuje a splaskává tělo při dechu, abychom věděli, že jsme tady.

Nyní si uvědomte, kolik událostí ve vašem životě bylo radostných, kdy jste mohli být šťastní. Jen tak si nějakou vybavte a mějte z toho radost.

Uvědomte si, kolik radosti je jen z toho, že naše tělo funguje. Radost se tu může smísit s vděčností (poděkujeme za to). Jé, to je fajn, že slyším,cítím, vnímám, …

Můžeme se radovat, že jste stále na živu, že se vás kámoši (nádech a výdech) pevně drží. Tak také držte vy je a pochvalte se za nádech, pochvalte se za výdech: Jé, to je príma se nadechnout, Hurá vydechuji, tralalala.

Můžete nyní cítit, jak to v každém z nás vyvstává, jelikož v každém z nás to je. Jde jen o to, to vybudit. Je to taková prapůvodní existenční radost. Vnitřní ejchuchu.

Teď si zkuste vybavit někoho, komu se v životě daří (bez emocí, v dobrém slova smyslu). že dotyčný nabyl všeho nikoli na úkor druhých (ne abychom si připomněli nějakou emoci), ale že to nabyl díky píli, kumštu, talentu, zaslouženému úspěchu jak v oblasti hudby, herectví, vědy. Někoho si vybavte a mějte z toho radost.

Mějte radost i z toho, že se druhému podařilo najít zaměstnání nebo, že měl v práci postup (tím si děláte cestičku i sami pro sebe). Není to prospěchářské, jde jen o to, si to umět uvědomit. Přejte mu:

Kéž se tvé štěstí neztratí.

Kéž se ti daří.

Kéž se daří i mně.

Tato radost a sdílená radost, takto vykultivovaná potlačuje závist a žárlivost. Je to lék na tyto dva neprospěšné stavy, které v mentálních faktorech také jsou.

Lidé, kteří tímto způsobem procházejí životem, že žárlí a závidí, tak to může vést až k nepřátelství a pak se jim to vrací. Radost a sdílená radost je na toto lék.

%%%

 

4. příbytek Bohů – VYROVNANOST (upekkhá)

Uvědomění si a nalezení vzájemné vyrovnanosti mezi všemi příbytky (milující laskavostí, soucitem i radostí). Vyrovnanost neznamená, že jsem jako z kamene (bez emocí, že mě nic nerozhází, nic se mě nedotkne, vše se ode mě odrazí, atd.). Vyrovnanost znamená, že to umím pobrat“. Že ta moje mysl není ani moc smutná ani přehnaně veselá. Je tam radost, ale v jiné kvalitě. Např. jako v hudbě – střídají se silné a hlasité pasáže s jemnými linkami a vše patří do jedné melodie, ticho i rámus. Měli bychom si uvědomovat, že vše je tak, jak má být (to dobré i to zlé). Že ve všem je klid a mír, přestože se (na úrovni vědomí) střídají silné a klidné „vlny“. Ve všem najít vyrovnanost. Kvalitu, kterou vyrovnanost přináší, je moudrost. To znamená, že pronikám skrze věci, které byly předtím (milující laskavost, soucit i radost) a které vnáší do života moudrost. Není tam přehnaná milující laskavost, ani přehnaný soucit, ani přehnaná radost. Vidím souvislosti, že jedno potlačuje druhé, že jedno je lék na něco, apod., celkově mi to přináší moudrý vhled do všeho.

V životě to mám tak, že nás ta mysl předchází. Nenachází se v „teď“ (v tom, co člověk právě prožívá). Jdeme domů, ale my už jsme myslí doma. Jdeme do práce, ale myšlenkami jsme už v práci, atd. nejdeme „teď“. Recept na štěstí je: Když jdeš, tak jdi. Když sedíš, tak seď. Když jíš, tak jez. To znamená užívat si toho, co je teď.

V takovém momentu nám na mysl nepřichází nic rušivého (přítomný okamžik). Jsme přeplněni informacemi ze všech možných stran a již se nám to těžko třídí, např. i toto povídání přeplnění informacemi z úplně jiné strany. Někdo jiný mi zas říká něco úplně jiného. Jsou lidé, kteří jsou každý víkend na jiném kurzu a čím víc vědí, tím víc se bojí. Ale stačí se chytit jen toho, co cítíte, vašich vnitřních vlastností, vlastností vašeho duchovního srdce, které vás k němu vedou, do tohoto centra moudrosti. Pokud je v duchovním srdci moudrost, je tam současně klid a mír. Boží království není konkrétní místo, ale je to stav mysli – to je vyrovnanost. Nemyslete si, když si někdo řekne: „Umřu a budu mít klid.“ Houbeles ! Jenom odložíte tuto polepšovnu (a budete muset očistit svou duši stejně v dalším životě). Ale zbytek (co z nás zůstane po smrti) - energetická paměť, ta tam jede pořád (jediné, co si vezmeme do hrobu a do dalšího života z tohoto světa je moudrost). Tací jako jste teď, jste stále, přestože již nemáte fyzické tělo (vaši schránku, obal). Roztěkaní, neradostní, závistiví, s touhou po pomstě, oko za oko, zub za zub, tomu přeji, ale tomu nepřeji, atd.

Jak vzniká „nemám rád“? Je to úplně jednoduché. Jsou tři typy lidí. Sympatičtí, neutrální a tací, které vůbec nemusím. Sympatické mám rád na 100%, neutrální na 50% a nesympatické na 0%. Ten rozdíl sympatií (lásky) mezi nimi je jako v matematice, výsledkem je „nemám rád“, tzn. to je příčina mých nemocí. Vyrovnanost znamená umět obejmout všechny a všechno (bez rozdílu).

To je i odpověď na Vaši otázku (Milan).

To co jsem si nadělil do mého života (v životě minulém)…život není nic jiného, než to, co jsem si napsal, jak kulisy, tak herce. Všechno si to píšu já. Moje mysl tvoří tento svět. Mysl druhých, tvoří jejich svět. Vyrovnání znamená, že to přijmu tak, jak to je a uvědomím si, že je to zcela dokonalé. A pokud mě něco (cokoliv) štve, tak se mohu zlobit pouze a jen sám na sebe (a hned bych si měl najít radost). Naše karma (naše osudy) běží na mentální úrovni i na fyzické úrovni. Můžeme proto zapůsobit na obě úrovně a sklidit potom patřičné následky. Pokud budeme jednat, mluvit i myslet prospěšně, bude to pro nás mít prospěšné následky. To je cesta z utrpení. Mysl si musíme v každé situaci ohlídat, abych si zdokonalil rychlost zpětné vazby. Pokud mám vztek, řeknu si:  Proč já se tu vlastně rozčiluji? Vždyť je to úplně zbytečné, stejně mě nikdo neposlouchá, já se zlobím akorát tak sám na sebe.

Snažte se nevytvářet zbytečné energetické vlny, protože se velmi rychle vracejí.

Snažte se vidět pomíjivost jevů. Každý vztek, ale i každé veselí pomine.

Vyrovnanost znamená vyrovnanost mezi osmi podmíněnostmi světa.

Budha, citace:

Tyto podmíněnosti světa nás spolehlivě rozruší (pomíjivost tohoto světa):

Úspěch, zisk → ztráta (během vteřiny může dojít ke zvratu, vyvolává pocity strachu – o peníze, auto nebo růže na zahrádce). Pokud je např. kolem růže milující laskavost, tak nám ji nikdo neukradne. Pokud však máte strach, že vám růži někdo ukradne, tak první zloděj, který půjde kolem to vycítí: Á tady se někdo bojí o růžičky a vezme je. Pokud nebudeme mít strach, ať si klidně někdo utrhne, nic se nestane. Jsme tzv. „národ zamykačů“. Dokonce se bojíme ještě dopředu, ještě se to ani nestane. Vše musí mít své hanice. Musíme tam mít vyrovnanost.

Arabské přísloví: Můžeš věřit v pána Boha, ale svého koně si vždycky přivaž.

To je ta vyrovnanost, neznamená to, že pánbůh vše obstará. Neplatí pravidlo, ať se stará Pánbůh, jen ať si to každý vychutná, pokud je nepořádník. Tím si vytváříme také karmu, vše musí být vyrovnané, nic se nemá přehánět.    

Radost, potěšení, štěstí bolest, utrpení (ležím na pláži s krásnou ženou, najednou přijde vlna a 1000 lidí je mrtvých, patří sem i přílišné lpění na šťastné rodině nebo zdraví)

Chvála → hana (sebechvála znamená pýchu, všichni jsou blbí, pokud ji přeháním mohu očekávat ponížení, např. mužem, šéfem, atd)

Dobré jméno → špatné jméno (čest a hanba - hodně se vyskytuje v oblasti herectví, hudbě,). Každý režim nahlíží na určité věci jinak, např. bratři Mašínové8), jak se k nim postavit? Vraždili nebo ne? Celý národ se pak dohaduje, jestli se jim má dát medaile nebo nemá. Tam je to sporné, to si musí každý vnitřně vysvětlit. Principielně by se dalo říci, že nejde o pravdu, ale o mír. Někdy pravda vyvolává boj, prosazování vlastní pravdy (každý má jiný pohled na stejnou věc), ale jde o mír, kterého se však dosáhne jedině moudrostí. Moudrý vhled do jakékoli situace ji následně vyrovnává a uklidňuje.

Příběh o hrochovi:

Podíval se do zrcadla a říká si: Já nebudu nikdy šťastný s tím, jak vypadám, ale taková zebra, ta se má. Sehnal si barvičky a namaloval si pruhy, že vypadal jako zebra, podíval se do zrcadla a říká: Já s tím nejsem nějak spokojený, ale takový leopard, to by bylo! Tak si pruhy přemaloval na leopardí puntíky, ale stále byl nešťastný. Časem však zmoudřel, všechno ze sebe smyl, podíval se do zrcadla a říká: A já jsem šťastný jako hroch!

A takto to máme my všichni. Stále ze sebe děláme něco jiného. Chceme se podobat nějakému vzoru, tak se namalujeme, našňoříme, někdo chce mít svaly jako Schwarzenegger, chce mít váhu nebo velikost jako někdo, atd. Hledáme štěstí a spokojenost ve vnějším světě, ve kterém to však není. Štěstí můžeme nalézt pouze uvnitř nás. Pokud jsme tací, jací jsme a uvědomíme si, že je to takto správně, tak jsme šťastní, je to vyrovnané. To je zmoudření.

Doporučená kniha: Jak člověk myslí – pravda o člověku, každá stránka je poklad (moudrost). Jsem vždy nesmírně šťastný, když někdo vidí totéž z jiného pohledu. Lezeme na stejný kopec, a jde o to, jak si to po cestě vzhůru posbíráme. Nikdo nemůže říct, že zrovna on jde tou nejlepší cestou, kdepak. Cíl je stejný. Je jedno jestli medituje Budhista nebo Křesťan.  Oba se dostanou do naprosto stejných pocitů. Akorát, že Křesťan medituje na Boha, ale vnitřní pocity bude mít stejné jako Budhista, protože ho nakonec najde v sobě. Budha to říká rovnou, je tBůj je v nás. To je celý rozdíl. Všichni bez rozdílu se dostáváme do stejných situací, do stejných stavů, atd. Někdo si to vysvětluje jako zázrak, někdo ví, jako moudrost.

Závěrečná meditace

Vyrovnanost budeme přát jen sami sobě, jelikož když je v nás, tak je „nakažlivá“

Zklidníme se. Sedneme si tak, aby se nám nohy nekřížily, ruce volně položené na stehnech nebo je možné je zkřížit přes sebe, můžete zavřít oči, sedíme rovně a jsme v klidu. Chvilku si uvědomíme, že jsme tady, uvědomíme si svůj dech, uvědomíme si, jak se nám zvedá a klesá hruď, jak se nafukuje a splaskává tělo při dechu, abychom věděli, že jsme tady.

Veškerou mysl zaměříme na naše duchovní srdce.

Kéž jsem vyrovnaný(á).

Kéž jsem naplněný(á) mírem.

Kéž jsem v klidu.

Vyrovnanost, vyrovnanost, vyrovnanost.

Jsem v klidu, harmonii a uvolněný(á).

Kéž jsem vyrovnaný(á) ve správný čas.

Kéž jasně vidím vznik a zánik událostí (pomíjivost).

Kéž jsem vyrovnaný vůči osmi světským stavům:

vůči úspěchu a ztrátě,

vůči radosti a bolesti,

vůči chvále a haně,

vůči cti a hanbě.

Kéž kráčím plynule (rovně) po nerovnostech.

Kéž jsem sám se sebou a s celým světem v míru.

(Citace z knihy: Jak člověk myslí)

Bouří zmítané duše,

aťt jste kdekoliv, nechť žijete v jakýchkoliv podmínkách vězte:

V oceánu života se ostrůvky blaženosti usmívají a sluncem ozářený břeh vašeho ideálu očekává váš příchod.

Držte pevně své ruce na kormidlu svých myšlenek.

V hloubi duše spočívá velící pán. On jen spí. Vzbuďte ho.

Sebeovládání je silou. Správná myšlenka je mistrovství. Klid je moc.

Povězte svému srdci: Žij v míru, klid s tebou.

Om shanti om.

%%%

A protože jsme takoví prospěcháři, závěrečná slova: Co z toho budu mít, když budu vše, co tu bylo řečeno, praktikovat? Podle mého se budu určitě oslabovat, protože vůči ostatním se budu zdát moc „měkej“…kdepak. Plyne z toho jedenáct prospěchů.

Nyní srovnávám amygdalu, kterou objevili vědci v roce 1888 s tím, co řekl Budha před 2500 tisíci lety:

Dobře se usíná (amygdala sídlí ve spánkovém laloku).

Nepociťujeme strach (amygdala je vycvičená milující laskavostí, tak proč by se bála).

Spánek je dobrý a sny také (neusínáme strachy nebo s rozvrkočenou myslí).

Lépe se probouzíme a s úsměvem (máme dobré sny).

Jsme milí a laskaví k lidským bytostem (to je podstata).

Jsme milí a laskaví k bytostem, které nemají lidskou formu (zvířata, i k duchům, nepřehánět však laskavost ke zvířatům více než k lidem – vyrovnanost ke všem stejně).

Dévové (andělé strážní) nás budou chránit (ochrana shůry ano, jsme přeciv příbytku Bohů).

Dobře se soustředíme. („odpinkneme“ rušivé myšlenky).                                     

Tvář se vyjasní a bude hezká i bez makeupu.

Klidná smrt. (dobré srdce umírá beze strachu, s klidem).

Znovuzrození ve vyšších světech. Pokud se nastěhujeme do Brahmaviháry (Vznešený příbytek Bohů), tak už se na zem (do polepšovny) nevracíme. Máme splněno. Ale ještě není konec znovuzrozování.

Zbraně ani jed neublíží (Tento bod raději netestujte, protože nikdy nevíte, jestli už jste v Brahmaviháře nebo ne).

%%% %%%

Mockrát děkuji, že jste nejen přišli, ale vydrželi poslouchat až do konce, a že možná vnímáte jak Budha byl moudrý. Tím nepropaguji Budhu, ale jeho moudrost, jeho slova platí již 2500 let. Vztahy, které on řešil tenkrát, máme stále, z těch jsme se nevysmekli. Proto je musíme řešit těmito léky, jinak se nám to bude neustále opakovat a tato polepšovna bude mít stále smysl. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poznámky:

1) Buddha (v sanskrtu (बुद्ध) a pálí: buddha, v tibetštině: sanggjä (sangs-rgyas), překlad probuzený, osvícený) je výraz, který v buddhismu popisuje bytost, která dosáhla dokonalé realizace, tzv. osvícení, a tak definitivně ukončila koloběh neustálého zrozování (samsáry). Plně probuzené bytosti jsou osvobozené od tzv. tří jedů mysli (nevědomosthněv a chtivost) a od připoutaností (samjódžana) poutajících bytosti vsamsáře. Jsou tak osvobozeny od utrpení a neustálého znovuzrozování, plně chápou pravou podstatu bytí (tzv. tři univerzální charakteristiky existence - nestálostneuspokojivost a bezpodstatnost) a jsou naplněny soucitem ke všem bytostem. Původně se jednalo spíše o titul než o označení jedné konkrétní osoby, avšak slovo buddha je běžně používáno pro označení historického Buddhy, vlastním jménem Siddhártha Gautama. Buddha také tvoří jeden ze tří klenotů. Většina soch ho

2) Amygdala (lat.: corpus amygdaloideum) je párová mozková struktura obratlovců (včetně člověka), umístěna ve střední části spánkového laloku a jako součást Papezova emočního okruhu je propojena hojnými drahami do ostatních částí limbického systému a do mozkové kůry. Amygdala hraje hlavní roli ve formování a uchování paměťových stop spojených s emočními prožitky s emocionálním zabarvením. Významně ovlivňuje chování při strachuradosti (wikipedie) zobrazuje s protáhlými ušními lalůčky, které symbolizují jeho schopnost dokonalého vnímání (naslouchání).

3) Brahmavihára v pálí i v sanskrtu znamená „Vznešený příbytek“. V buddhismu se tímto pojmem označují čtyři stavy mysli (přesněji mentální formace), jejichž rozvíjení je velmi doporučováno :

  1. mettá - nepodmíněná a nesobecká milující laskavost
  2. karuná - soucit ke všem bytostem bez rozdílu a úsilí být užitečný sám sobě i ostatním
  3. muditá - radost z radosti druhého
  4. upekkhá - vyrovnanost, klidná mysl

Jsou nazývány „vznešené“, protože představují správný způsob chování k druhým bytostem. Jsou nazývány „příbytky“, protože by se měly stát stálým rysem osobnosti, spíše než místem krátkých a řídkých návštěv. Jsou také označovány za „bezmezné“ (appamaňňa) stavy mysli, protože by neměly zůstat ohraničené na jednu skupinu bytostí, ale měly by být rozvíjeny stejnou měrou ke všem živým tvorům. Jsou neslučitelné s nenávistnými stavy mysli (dosa).

Aby byly tyto kvality plně rozvinuty, doporučuje se je mít nejen za principy jednání a náměty k přemýšlení, ale také je používat jako témata systematické meditace. Ta navíc vede k hlubším meditačním pohroužením, neboli vyšším stupňům mentální koncentrace, tzv. džhánám, které dále slouží k rozvíjení vhledu do pravé povahy jevů a tím k dosažení nirvány.

4) Mantra (v sanskrtu मन्त्रः, od kořene man- myslet, a přípony –tra, označující nástroj, v čínštině se užívá slovo čen-jen, v pinyinu zhenyan, 眞言, doslova „pravdivá slova“, v japonštině se užívá výraz šingon, odvozený z čínského termínu) se nazývá metrická část védského hymnu, která se jmenuje rig, jadžus nebo sáman, v rozsahu od několika slabik až po několik vět. Ve východních náboženstvích jako je hinduismus či buddhismus slouží k opakovanému recitování nebo k meditaci (opakování v mysli). Většinou se jedná o sled slabik, které nesou nějaký význam daný konkrétním náboženstvím, ale také jde o jejich zvukovou hodnotu a podpoření přirozené schopnosti mysli zklidnit se a soustředit se na zvukovou vibraci. Účelem většiny manter je dosáhnout vysvobození (mókšy). Oslavné a povznášející mantry se většinou recitují nahlas.

5) Karma (sanskrt) nebo kamma (pálí) v buddhismu označuje etický přírodní zákon příčiny a následku, čin vykonaný se záměrem nebo vědomým motivem a odpovídající následek tohoto činu, postihující zpětně aktéra samotného. Zjednodušeně řečeno podle této doktríny egoistické jednání způsobuje utrpení, zatímco nesobecké jednání přináší štěstí. Z buddhistického pohledu neznamená karma „osud”, ale může být přeložena jako „čin” nebo „příčina a následek”.

6) Reiki je léčitelská metoda vycházející z východních filozofií. Za zemi původu Reiki se uvádí Japonsko a jako zakladatel/objevitel je uváděn dr. Mikao Usui. Skutečný počátek Reiki vysledovat patrně nelze, a to z toho důvodu, že jsou zde podobnosti s ještě staršími metodami. Reiki předpokládá existenci vitální energie Reiki v těle zejména člověka, existenci příslušných energetických center čaker a drah (meridiánů), kterými může tato energie proudit. Pokud jsou čakry vyrovnané a v meridiánech proudí energie bez překážek, člověk je zdravý a vitální. Reiki předpokládá také existenci aury jako duchovního pole lidského těla, které s tímto energetickým prouděním souvisí.

7) Konfrontace (z franc., od latfrons, čelo) znamená střetnutí (armád, osob, názorů atd.), konflikt, „čelní střet“, při němž není místo pro vyjednávání, dohodu nebo kompromis.

 

8) Skupina bratří Mašínů byla antikomunistická ozbrojená skupina operující v letech 19511953 na území komunistického Československa a během svého exodu také v Německé demokratické republice. Jejími nejznámějšími členy byli Ctirad Mašín a Josef Mašín, synové protinacistického odbojáře Josefa Mašína. Dalšími členy skupiny byli Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda.

V říjnu 1953 se členové skupiny rozhodli emigrovat přes Německou demokratickou republiku do Západního Berlína. Svého cíle nakonec dosáhli pouze bratři Mašínovi a Milan Paumer. Václav Švéda a Zbyněk Janata byli během útěku dopadeni a následně v Československu popraveni.

Členové skupiny, stejně jako část české veřejnosti, považují její akce za součást legitimního ozbrojeného odboje proti komunistickému režimu. Další část české veřejnosti vnímá členy skupiny jako vrahy. Jiní zastávají názor, že členové skupiny se sice postavili proti zločinnému režimu, ale prostředky, které volili, byly nepřiměřené a neodpovědné a způsobili mnoho utrpení nevinným.

V roce 2008 český premiér Mirek Topolánek ocenil odbojovou činnost bratrů Mašínů a Milana Paumera soukromou iniciativou – Plaketou předsedy vlády. V roce 2011 udělil ministr obrany ČR Alexandr Vondra na pohřbu Ctirada Mašína oběma bratrům vyznamenání „Zlatá lípa“.

 

—————

Zpět