Milí přátelé...tak máme za sebou první společný víkend s Jarkou Matuškovou a Jírou Vondrákem na Farmě Hory u Karlových Varů. Bylo to moc fajn a to říkám za sebe, neboť již uplynula řádka dnů a všechny pocity a dojmy jsou stále v mé přítomnosti...

...jen láskou, jen láskou, jen láskou.....

Byla s námi i bezva holčina Petra Václavková a i když se na fotce schovává vzadu, je mistryní psaného slova. Péťa mi poslala naopak pár řádek k jejím pocitům ze společného sdílení a tak je s radostí předávám i vám....

Děkuji moc a přeji požehnaný předvánoční čas....

Petra Václavková – dojmy z víkendového setkání s Jarkou Matuškovou a Jírou Vondrákem – 29.11.-1.12.2013

Představte si místo, kde je zprvu sice trošku chladno, ale v krbu už plápolá oheň a místnost se pomalu ohřívá lidskou přítomností. Za okny se občas mihne vysoká zvěř, sem tam dovnitř z venkovního parapetu nakoukne černý kocour s bílým flíčkem na hrudi, blíží se advent a drobně sněží. Okolo stolu sedí 16 lidí. Někteří se už znají, jiní se vidí poprvé. Nevíte, jestli vedle Vás sedí kvantový fyzik nebo pokladní ze supermarketu a ani vás to nezajímá. Neptáte se na to, křestní jméno stačí. A zejména vám stačí to, že kdykoliv se na někoho z těch lidí podíváte a setkáte se s ním pohledem, usměje se na vás. Možná úplně přesně neví, proč tu jsou a co od toho mají čekat, ale přišli tak nějak prostě pobejt.

V čele stolu sedí muž a žena. On do místnosti vešel za pomoci dvou francouzských holí, ona každého po jeho příchodu vítá objetím. Mimochodem, objímáte se dost často? Nemyslím tím letmý pozdrav s kamarádkou a pusu na obě tváře. Mám na mysli to, když vás někdo chytne do náruče a drží vás. Položí vám ruce na záda a vy v tu chvíli máte pocit, že tohle je ta opora, kterou jste potřebovali, aby se svět přestal točit. Tohle ona dělá. Jarka Matušková a Jíra Vondrák. Přišli nám něco předat. Přišli sobě navzájem něco předat.

A pak oba povídají a vy se můžete ptát, na cokoliv vás zajímá a ptají se i oni, nejčastěji na to, jak se cítíte. A zpíváte mantry a zase povídáte. A říkáte, jak se cítíte. Jarka občas vstane a přejde někomu položit ruku na záda, případně i na hruď. A během toho dál povídá, jako by zrovna člověku, kterého má pod rukama, neulevovala od tísně nebo bolesti, ale třeba jen míchala v hrnci polévku. Jíra brnká na kytaru, povídá, zpívá, někdy jako odpověď na vznesený dotaz upře svůj zrak na tazatele a řekne mu svou diagnózu. Nevíte, jak to dělá, ale věříte tomu, cítíte, že to tak je. Čas plyne, povečeříte, popovídáte si, zasmějete se, rozloučíte se se svíčkami, které už ve svícnech na stole dohořívají, rozloučíte se i s přítomným společenstvím a jen se svými myšlenkami se chystáte spát. Páteční večer končí.

Sobotní ráno se odehrává v podobném duchu. Klábosení, poslouchání, zpívání, snímání těžkostí. Pak je možnost absolvovat "soukromou terapii" u Jíry nebo u Jarky nebo u obou. Je to pastva pro oči. Jarka si povídá, čmárá na papír (já vím, že to není čmárání, ale automatická kresba, ale když se na to zpovzdálí koukáte, vypadá to tak), dál si povídá, předvádí energii, kterou daný člověk vyzařuje, zase povídá, zase čmárá, oba vstanou a obejmou se. Někdo pláče úlevou, někdo se jen usmívá, tak trošku se zavře do sebe, sedne si a mlčí, zpracovává. Jíra si taky povídá a taky čmárá, jen trošku jinak. Pak požádá osůbku, se kterou pracuje, ať se k němu posadí zády a začíná koncert. Pokládá mu dlaně na různé části zad, občas ruce rozpřáhne jako by dirigoval velký orchestr nebo svou velkou dlaní pohladí či nasměruje energii nad hlavou dotyčného. Krásně se na to kouká. Krásně se to prožívá. Teplo jeho rukou harmonizuje to, co je ve vás v nepořádku. Následuje ještě něco podobného z boku, pak dostanete obrázek, jenž se vás týká, a instrukci, jak s ním máte naložit.

Proběhne oběd, odpolední dezert i večeře, za oknem sněží a čas letí jako splašený. Jako by se zhušťoval. Za 12 hodin toho absorbujete víc než jindy za týden. Stihnete si poplakat, zasmát se, zazpívat si, zameditovat si, dostat odpovědi na své otázky, ztišit se a jen pozorovat dění okolo.

V neděli po ránu je vám už jasné, že se společný víkend blíží ke konci. I černý kocour Macík to cítí a přijde si poležet na pár dívčích klínů, pomazlit se a decentně zapříst, aby se neřeklo. Začíná advent a téma se samozřejmě stočí i na blížící se sváteční čas. Mantry dnes zpívají úplně všichni. Dokonce i Jarka, která tvrdí, že zpívat neumí. Čas poděkování a čas loučení. Dojemný okamžik. Strávili jste s těmi lidmi pár hodin (přesně osmnáct), přesto jako by vám byli v něčem bližší než řada těch, které znáte mnohem déle. Máte něco, co vás zvláštním způsobem spojuje, i když si každý odnášíte něco trošku jiného. Byl to společný prožitek, přesto v něm každý našel přesně to, co potřeboval.

Teď zase půjdete do toho světa tam venku, zpátky do civilizace a navážete na svůj předchozí život. Budete stejní jako předtím. Až na ten otisk na vaší duši, až na ten dotek ve vašem srdci. Díky nimž se budete snad víc usmívat, snad si míň stýskat, snad se pevněji rozhodovat a více si všeho vážit... Takhle já vidím duchovno. Prostě si jen tak pobejt.